Kateřina v 11. týdnu těhotenství: Divná matka…
TĚHULKA LIVE! KATEŘINA Minulý týden jsem psala o tom, jak jsem si báječně oddychla, že si začínám těhotenství užívat… a už jsem se dokázala naštvat nad nějak příliš uhněteným uvažováním lidí o ideální rodině. Zjistila jsem totiž, jak jsem divná!
Zdroj: archiv redakce
Jednoduše nezapadám do vzorce, o němž nevím, kde se v lidech vzal, a nechápu, jak rychle stačil zakořenit. Většina lidí, s nimiž jsem se v týdnu setkala, ale se kterými se setkávám vlastně pořád, má za to, že „ideální stav“ je celkem jednoznačný – svatba není důležitá, někdy po třicítce ženy (chlap ve čtyřiceti, pak nemá roupy) je fajn počít první dítě, když je mu rok, začne se těhotnět znovu, aby vyšel dvouletý věkový rozdíl. Proč ne? Pět let na mateřské je výborná doba, jak se dětem věnovat a zcela nevypadnout z kariérního světa.
Pak je tu ještě verze, jíž jsem si pro sebe nazvala prospěchářská – proč nevyužít maximální doby mateřské, měřeno dnešníma dvoudětnýma očima – pěkně do puntíku využít 6 let. A samozřejmě – naprosto skvělé je mít páreček – holčičku a chlapečka.
V chytrých časopisech pro maminky jsem od začátku minulého těhotenství přečetla několik článků typu „Kdy mít druhé dítě“, v němž byly popsány výhody a nevýhody nejrůznějších věkových rozdílů. Ještě jsem nikdy nečetla článek „Kdy mít čtvrté dítě“, anebo vy ano? Ráda bych si ho přečetla. Možná se téma potenciálního článku hodnotí jako bezpředmětné při průměru v ČR 1,6 dítěte na rodinu…
Těhotenství je na mě opravdu příliš brzy vidět, a tak jsem skoro každý den narazila na nějakého známého, který si buďto všiml mého počínajícího pupku nebo kterému se zpráva o dalším členovi naší rodiny donesla. Nejčastější reakce: „Vy jste blázni!“ „Proč tak rychle?“ nebo „To jsi teda odvážná!“ – ta byla vůbec nejčastější. Taky jsem nezodpovědná, divná, druhé těhotenství při Bechtěrevově chorobě mě skoro zabije nebo přinejmenším zmrzačí, a to jsem při prvním slýchala povzbudivá slova, jak Bechtěrevičky v pohodě dítě mívají a že není důvod prožívat těhotenství dramaticky.
Také bych měla mít výčitky vůči Tomáškovi, kterému se nebudu věnovat tolik, jako kdybych měla jen jeho. A jednomu dítěti dám přeci i materiálně více než dvěma. Umím pochopit, že být v 11. týdnu a vézt v kočárku sedmiměsíční dítě není standardní, ale dosud mi nedošlo, jak moc se vymykám. Moje sestra je taky divná, má pětiletou dceru a ta je zatím sama. Ségra se pomalu bojí vyjít z domu na hřiště, protože je neustále atakována otázkami: „Kdy bude druhé?“ a nesnáší to. A dohromady jsme hodně zvláštní sestry – protože spolu jsme ještě o něco nenormálnější. A nejčastější reakce, když jsme spolu a sdělujeme, že miminko je na cestě: „A neměla bys mít to druhý dítě spíš ty?“ ptají se ségry.
Přečtěte si: Jak připravit dítě na příchod miminka
Nejhorší je, že mi během týdne tři zdravotní sestřičky (a těm skutečně do mého těhotenství být nic nemusí) vyjádřily naprosté udivení a snažily se mě podrobit doslova výslechu ve stylu: co mě to jen napadlo… teď lituji, že jsem nebyla pohotová a neřekla jim, že čekám čtvrté dítě a ty předchozí, že jsou taky po roce. Myslím si, že otázka: „Jak to proboha chcete zvládnout?“ jim naprosto nepřísluší.
Těhulka LIVE!: Využívá nadstandardní program lékařské péče Materna II. 
Začínám být proti své vůli vychovávána k nějaké pro mě nepochopitelné „odpovědnosti“ a vůbec nepřijímám, kdo všechno si dovoluje hodnotit moje a manželovo rozhodnutí přivést na svět 2 děti po čtrnácti měsících… žádný lékař mi dosud neřekl nic o riskantnosti našeho rozhodnutí, zato zdravotní sestry a další mudrcové tomu rozumějí lépe.
Tak schválně, jestli se mě někdo někdy zeptá, až porodím, kdy chystáme třetí miminko. 😀
P. S. Jinak je mi dobře, s miminkem je vše v pořádku. Chystám se mu ušít jeho vlastní povlečení, aby nemělo všechno poděděné a hlavně, aby se nám vše k sobě v ložnici hodilo… Musím vše vyladit, když budou dvě mimina ležet tak blízko u sebe.
Očima tatínka:
Sedl jsem si k počítači, abych napsal svůj první příspěvek a popsal pocity z toho „druhého pohledu manžela“. Přemýšlím, jak začít. „Podívej se, v jakém stylu psali ostatní tatínkové!“ navádí mě manželka. „Ne, musí to být spontánní, co mě napadne,“ odvětím. A pak se to stane: „Máš ve vlasech nudli,“ říká manželka. „Hm, to bude od Tomáše,“ a píšu v klidu dál. A začátek je na světě. 🙂
Mám v cca 500 znacích pospat uplynulý měsíc, ale redaktorky prominou, zhodnotím zde tak trochu i posledních sedm měsíců – ty byly našemu prvnímu chlapečkovi 11. dubna.
Na vlastní děti jsem se těšil odjakživa, musím uznat, že jsem byl z mého klučičího okolí asi jediný, ale nikdy jsem si nemyslel, že je to špatně. Naopak. Dnešní doba, která je uspěchaná, přetechnizovaná a lidé zahleděni do sebe přestávají myslet na to, co je skutečně důležité, jako by postupně ty základní instinkty mizely na úkor vlastního komfortu. Často jsem slýchával názory, že nejdříve cestování, praxe, zábava, pořádné auto, byt a pak asi dítě… Jednou mi dokonce někdo sdělil, že děti jsou pro něho jen povinnost, kterou si musí splnit. Co se to s lidmi děje?
Já přesto všechno, co jsem slýchával a viděl kolem sebe, vždy tušil, že děti mi změní život od základu a že to bude změna, na kterou se bez jakýchkoli obav těším.
A moment, kdy Katku odvezli na operační sál a já poprvé uslyšel Tomáška křičet, mi vše i potvrdil… nic hezčího jsem do té chvíle v životě nepocítil. Šel jsem do kolen a děkoval ani nevím komu, jsem ateista, tak možná přírodě, že vše dobře dopadlo. Možná sobě, že jsem s přesvědčením v neznámé sám sobě věřil. Samozřejmě i manželce, že věřila ve mne a všechno na jedničku zvládla… a nakonec tedy i mému odvěkému kamarádovi Zdeňkovi, který nás s Katkou seznámil. Jo Zdeňku, všichni tři tě zdravíme!
11. září 2013 nezačal nový život jen Tomáškovi, ale i nám, kdy jsme se stali mámou a tátou.
Malej právě spinká vedle, pokoj je kompletně rozbordelařený, vše vytahané od jeho neustálého objevování tohoto světa – padl tedy únavou, aby nabral nové síly a vzal útokem pokoj druhý.
Nejhezčí je, že mi všechno přijde tak strašně přirozené – jsme pořád poblinkaní, nespíme (musím říct, že nám dává v noci zabrat), už týden nemůžu najít své kapičky do očí, pískot při našlápnutí hlaviček či bříšek nejrůznějších plyšáků se stalo součástí pohybu po bytě – když jsem vedle v pokoji, dle zvuku těchto pískaček vím zcela přesně, kde se kdo v tu chvíli nachází.
I když jste unavení, máte toho skutečně plné zuby a ono to nepřestává (protože dítě nemá ON a OFF), tak věřte, že má něco, co má větší hodnotu než platinová kreditka – úsměv. Stalo se mi, že jsem v noci vážně už naštvanej udělal mlíko, šel ho uspat a mračil jsem se. Ovšem, jak mě uviděl, začal se na mě smát, byl prostě rád, že tam jsem… No, co k tomu dodat, prostě mě úplně dostal – odzbrojil mě úsměvem. Samozřejmě, že jsem mu jej hned oplatil a byl s ním, dokud neusnul.
Dnes je 21. 4. a manželka je v 10. týdnu těhotenství. Jsou tu znovu její stavy – ani ne změny nálad (na to moc netrpí), ale spíše chutě. Sranda je, že někdy zapomene, že já mám chutě v normálu – jednou jsem dostal večeři na talířku, kde byla sekaná, hermelín, rybí pomazánka, uzený sýr, kyselá okurka a jako zákusek čokoládový dort. K zapití heřmánkový čaj.
Příště tedy již více o druhém těhotenství manželky mým pohledem – myslím, že budu mít každý měsíc spoustu materiálu. V současnosti je vše, jak má být, což je to hlavní.
Malej se probouzí…
Chcete dostávat každý týden obrázek zobrazující přesně váš týden těhotenství s podrobným popisem, jak se vaše miminko vyvíjí? A k tomu spousty praktických informací souvisejících s aktuálním týdnem vašeho těhotenství? Je to jednoduché. Zaregistrujte se zde a je to. Každý týden vám ve schránce přistane Zpravodaj Babywebu šitý na míru vašemu týdnu gravidity!
