Jste neplodná, řekli dvojnásobné matce

Patricie, tvá cesta k mateřství byla dost komplikovaná…
Ano. Před prvním těhotenstvím jsem se tři roky léčila v Motole pro absenci menstruace. Bylo mi řečeno, že jsem neplodná. Tehdy jsem se nijak nesnažila otěhotnět, bylo mi asi třiadvacet, tolik jsem to neřešila, jen jsem léčila problém s menstruací.

Takže jsi s těhotenstvím ani nepočítala.
Ne. I když jsem vyzkoušela všechno možné, včetně homeopatik. Protože jsem nemenstruovala, nijak jsem se při styku nechránila. Během tří měsíců jsem otěhotněla. Druhé těhotenství bylo více „plánované“, ale nijak úzkostlivě. Nechali jsem věcem volný průběh a brzy jsem znovu otěhotněla. Měla jsem do pátého měsíce silné žaludeční problémy, byla jsem vyčerpaná, cítila jsem naprostou ztrátu energie, ale pak se to srovnalo.

Jak jsi prožívala těhotenství?
Při prvním těhotenství jsem se chovala „zdravěji“ než při druhém – bývala jsem příležitostným kuřákem, takže jsem přestala kouřit, alkohol jsem nepila vůbec a tak dále. Budete se divit, ale během druhého těhotenství jsem se již tolik neomezovala, protože si myslím, že když se těhotné ženy pořád jen omezují, nepůsobí to dobře na jejich psychiku a tedy ani na jejich děti. Proto jsem si dávala tak jednou týdně skleničku vína a občas i kávu. Čaj mi tentokrát nechutnal.Před prvním porodem jsem docházela na gravid-jógu a orientální tance. Před tím jsem plavala a věnovala se výrazovému tanci. Mezi těhotenstvími jsem se ale moc nehýbala, nestihla jsem to.

Prošla jsi nějakou předporodní přípravou?
Před prvním porodem jsme s manželem chodili na předporodní kurz k Ivaně Königsmarkové a před druhým porodem jsem absolvovala kurz pro duly, protože bych se tomuto poslání chtěla věnovat. S manželem nám oběma moc pomohla jedna knížka o porodech doma, i když jsme doma nikdy vysloveně rodit nechtěli. Manžel byl při prvním těhotenství více angažovaný, teď nebylo moc času, starší dcera je „živlík“…Poctivě jsem ale s pomocí manžela prováděla masáž hráze. Je bolestivá, ale žena se při ní učí uvolnit. Dělá se od 34.týdne 3 až 5 krát týdně. Je to podobný pocit, jako když pak leze hlavička dítěte.

Jaký byl první porod?
U prvního porodu byl manžel i moje matka. Nechtěla jsem ji tam, byla to její vlastní iniciativa, protože pracuje na gynekologii v dané porodnici. V tom si nerozumíme, možná byla důvodem, proč byl porod tak pomalý. Neprojevovala jsem před ní emoce, protože mi říkala „nekřič“. Psycholožka Janečková říká, že přítomnost matek u porodů dcer způsobuje to, že jsou porody delší. To mohu jen potvrdit. Hroznou zkušeností bylo také to, že mi řekli, že holčička nemá zdravou barvu a odnesli mi ji. Nakonec se ukázalo, že zdravá je, ale vyvolali ve mně tehdy takový strach, že jsem ho dodnes nepřekonala – k dceři mám úzkostný vztah, pořád se o ni bojím. Přinesli mi ji po dvou hodinách a vzápětí se naštěstí bez problémů přisála. Kojila jsem ji až do druhého těhotenství.

A druhý porod?
Pro druhý porod ve Vrchlabí jsme se rozhodli čtrnáct dní před porodem. Do té doby jsme stále měnili plány. Asi v polovině těhotenství jsem se rozhodla, že bych u porodu chtěla mít dulu. Z kurzu pro duly, který jsem navštěvovala, jsem znala jednu ženu, která naplňovala moji představu o porodu, měla přírodní přístup, působila důvěryhodně. Dva měsíce před porodem jsme se sešly na první konzultaci, která měla podobu příjemného popovídání o mých dosavadních zkušenostech a o tom, co od duly můžu čekat. Získala jsem pocit jistoty, že budu někoho mít, když bude potřeba. Druhé setkání se odehrálo asi měsíc před porodem. Bylo náhodné, a rozhodující. Vrazily jsme do sebe ve dveřích na kurzu, na který jsem chodila a ona tam přednášela. Měla jsem pocit, že mě ani nepoznala, chovala se chladně. Možná si jen hned nevzpomněla, protože pak už se chovala hezky, ale já jsem na takové drobnosti háklivá a úplně mě to rozhodilo. Pocit jistoty už ale byl nenávratně oslaben. Problém byl v tom, že jsem si zároveň jinou dulu u porodu představit neuměla, tato žena nejvíce korespondovala s mojí představou o porodu…

Co jsi dělala dál?
Začala jsem uvažovat, že bych rodila v menší soukromé porodnici mimo Prahu, kde je možné si asi za dva tisíce předplatit vybranou porodní asistentku, která se věnuje rodičce po celou dobu porodu. Shodou okolností tato porodní asistentka je i dula.

Kam vás osud zavál pak?
Jednou z dalších možností bylo odebrat se k rodičům na Vysočinu a rodit pak v blízké porodnici jako poprvé, ale to byla jen okrajová myšlenka. Akorát by to u nich vedlo k nekonečným debatám, protože náš názor na porod je zcela jiný. Chtěli jsme si to s manželem užít sami a proto jsme dva týdny před porodem odjeli k jeho rodičům, když jsme si uvědomili, že vlastně Vrchlabí není moc daleko…Taky jsem si uvědomila, že kdybych měla možnost rodit přirozeně, nepotřebovala bych k tomu ani dulu ani porodní asistentku, protože bych se ničeho nebála a mohla bych si prožít porod podle sebe. Také mi pomáhalo vědomí, že mám s porodem už nějakou zkušenost. Dulu jsem chtěla hlavně pro případ, že bych rodila ve standardní porodnici, kde by mi pomáhala hájit moje přání. Ke konci těhotenství v nás vzrostl pocit, že porod s manželem zvládneme sami.

To jste tedy odvážní.
Porod není nic příjemného. Musí bolet, protože tato bolest má svůj smysl. Jde o bolesti, které nejsou za „bdělého“ stavu představitelné… Je důležité s pocity umět pracovat. Bolest je přirozená a dobrá, není na ní nic špatného. S kontrakcemi je potřeba spolupracovat, splynout s nimi, uvědomovat si, že mají svůj vývoj. To jsem měla na mysli stále jako hlavní věc. Sledovat kontrakce, ale moc je neprožívat, nezveličovat je, spíš pozorovat, co se děje, zvuky a ulevování vnímat jako posluchač. Bolest by člověk neměl ve svých představách nafukovat, nepanikařit z ní. Netrpělivost není k ničemu dobrá, rodička by měla šetřit síly, čekat, že to horší může teprve přijít. Samozřejmě u mne byla tato odvaha podložena i tím, že jsem byla zcela zdravá.

To všechno zní moc moudře.
Nevím, ale odnesla jsem si z druhého porodu jednoznačnou zkušenost, že tělo člověku napovídá a že je nutné ho poslechnout. Na kontrakci je potřeba se vézt jako na vlně, na pocitu. Mezi kontrakcemi je dobré se naučit odpočívat, nebát se a čerpat síly na další práci. K závěru je porod čím dál nepříjemnější, člověk se otevírá doslova celý. Je důležité se nebát a doslova pustit všechno! Ze všech projevů jsem měla radost. Představovala jsem si, jak dítě sestupuje porodními cestami a byla jsem schopna rozpoznat, kde zrovna je.

A v jaké poloze jsi porodila?
V kleče, opřená hlavou o postel. Když jsem si pak lehala, podsunuli mi dítě mezi nohama a položili na břicho, pupečník nechali volně dotepat.

To musela být extáze
Ani ne, to nemůžu říct. Lze se dočíst, že porod je pro některé ženy orgastickým zážitkem. To jsem neprožila, ale měla jsem ohromnou radost. Malá byla zdravě růžová, žádné obavy jako po prvním porodu se neobjevily. Poprvé se napila asi hodinu po porodu. Přiznávám, že ve mně zůstal jasný pocit: Zvládla jsem to. Nejvíce pomohl kurz pro duly a četba literatury. Když to srovnám s prvním porodem, který proběhl v klasické porodnici, byl dva týdny po termínu, pomalý a dlouhý asi 16 hodin, dnes vím, že i když to nebyla vysloveně nějaká hrůza, tehdy jsem nedokázala porodit sama. Ten pocit se s druhým porodem nedá srovnat.

A proč sis nakonec nevzala dulu?
Nestihly jsme se sžít, chyběl nám osobní vztah. Mezi matkou a dulou by měla být absolutní důvěra, souznění. Podmínkou toho, aby dula plnila svou roli, je to, aby se v její přítomnosti uměla matka zcela citově otevřít, jsou to intimní situace, je to jako by na vás někdo koukal, když jste na záchodě, člověk se nesmí stydět, nesmí mít zábrany, musí projevovat emoce. To všechno mi umožnil partner. Personál jsem díky tomu měla „na háku“, ať si kdo chce myslí co chce. Manžel mi byl dulou, má o celou věc zájem, ale vím, že to není pravidlo – mnoho otců u porodu o něm nic neví a mají strach.

Takže manžel lepší než dula?
S manželem a dětmi si to především chceme užívat jako celek. Myslím si, že je pravda, že se při prvním porodu kromě miminka rodí i Máma, po psychické stránce. Dochází k přeměně osobnosti, trvá to déle. U mě tedy určitě. Jsou to takové „životní zkoušky“. První dítě pro mě byla „rána“. Byla jsem úplně nešťastná z toho, jak je to náročné, měla jsem o dítě strach, bála jsem se, že neunesu tu zodpovědnost. Při druhém dítěti už je všechno OK. Otázkou je teď spíš koordinace dvou dětí, distribuce sil. Měla jsem pocit, že nezvládnu první dítě, ale teď je to lehčí než tenkrát.