„Jsem Kristýna,“ oznámila mi nenarozená dcera

Když byl Šimonovi rok a půl, jednou ráno jsem se probudila a měla jsem takové zvláštní a zcela jednoznačné vnuknutí: jsem těhotná a čekám dceru Kristýnu. S touto neodbytnou myšlenkou jsem si běžela koupit těhotenský test. Uvnitř jsem cítila, že je to tutovka… ovšem test byl negativní. To mi tedy spadl hřebínek. Tak nic, asi trochu blbnu, pomyslela jsem si. Ani jsem o tom manželovi neříkala a na celou věc jsem zapomněla.

Co se ale nedělo. Uběhlo pár týdnů a očekávaná menstruace nikde. Že by? A vida, opravdu – teď není pochyb, jsem v tom. Na tajemnou historku jsem si však už ani nevzpomněla. S manželem jsme měli ohromnou radost, protože druhé dítě přišlo tak akorát včas, aniž jsme museli nějak tlačit na pilu. „Bude to holčička,“ oznámili mi na sonu.

Těhotenství jsem si užívala a samozřejmě celkem brzo došlo na starou známou anabázi s výběrem jména. V tu chvíli jsem si vzpomněla na svůj zvláštní sen, Davidovi jsem však nic neprozradila, nechtěla jsem ho ovlivňovat. „Tak co navrhuješ, Davide? Jak se bude jmenovat naše dcera?“

„Co Veronika, Alice nebo Kristýna?“ trefil do černého David a mně bylo v tu chvíli všechno jasné. Zvláštní na tom bylo, že do té doby ani jeden z nás o tomto jménu neuvažoval. Teď už jsem mohla prozradit i svou tajemnou historku.

V porodnici jsem navíc narazila na svou spolužačku z vysoké, kterou jsem od té doby neviděla. Jak myslíte, že se jmenuje? Samozřejmě Kristýna. To, že moje kamarádka, která mi svědčila na svatbě, je také Kristýna, už ani nezmiňuju, to je přeci jasné. Moc jiných Kristýn ale neznám.

Naší Kritýnce se s jejím jménem žije dobře. Akorát když volá kamarádka Kristýna a já se ptám Davida, jestli můžu jít druhý den s Kristýnou ven, odpovídá zcela bezelstně, že to je úplně jasné. Pak se trochu diví, že vyrážím na dámskou jízdu a nechávám ho hlídat děti. Však on si zvykne, vždyť v tom má taky prsty.