Je svatba přežitek?
Jsou svatba a manželství důležité, nebo je lepší žít jen tak na hromádce? Jak jste na tom vy? Co si o tom myslíte? Za posledních patnáct let se v Česku rodinné prostředí zásadně proměnilo. Vztah k manželství se radikálně změnil. Ještě na začátku devadesátých let se mimo manželství rodilo jen 8 % dětí, dnes je to až třetina miminek. Ženy navíc odkládají dobu, kdy se pro mateřství rozhodnou. Je zajímavé zjištění, že podle průzkumů rodí vdané ženy později než svobodné (v roce 2006 byl průměrný věk vdaných rodiček 29,7 a svobodných 25,9 roku).
Zdroj: archiv redakce
Dvojice do chomoutu nespěchají a klidně rok dva po narození potomka se svatbou počkají. Souvisí to se změnou životního stylu, ale i s atmosférou ve společnosti. Zjistilo se, že my Češi jsme ve vztahu k netradičním formám rodinného soužití poměrně tolerantní národ. Stojíme někde mezi velmi tolerantními západoevropskými státy (nejméně si na manželství zakládají v anglosaských a skandinávských zemích a v Nizozemsku, kdežto důraz na úplné rodiny klade Belgie, Německo a Rakousko) a východními zeměmi, kde je rodina a klasické uspořádání na prvním místě (například Slováci a Poláci patří k zastáncům tradiční rodiny). Vysoké procento Čechů schvaluje i soužití na zkoušku před samotným uzavřením manželství.
Žijeme jinak, než uvažujeme
Ač přibývá lidí, kterým se dítě narodí v nemanželském svazku, stále si víc než 80 % lidí myslí, že nejlepší variantou partnerského soužití je manželství (průzkum z roku 2002). Rodina s oběma rodiči představuje pořád nejlepší formu partnerského uspořádání a nejlepší prostředí pro výchovu dětí.
Co na to psycholog?
PhDr. Adam Suchý říká, že obvyklým zaklínadlem všech, kteří odmítají oficiální stvrzení svého soužití, je výrok: „Nepotřebujeme papír na lásku.“
„Podle mého názoru však nejde o papír ani o příjmení v občance,“ pokračuje dr. Suchý. „Skutečné kouzlo svatby spočívá v rituálu a ten, bohužel, v naší společnosti začíná bolestně scházet. Rituálem sňatku veřejně přijímáme zodpovědnost za svou volbu, za své činy a za svou budoucnost. Vědomě a dospěle přivíráme zadní vrátka pro možný bezproblémový útěk a oznamujeme odvážně světu, že naše zodpovědnost a zralost se bude týkat i našich dětí.
A pro děti je samozřejmě také výhodnější, když jejich rodiče nežijí „na psí knížku“.
Na druhou stranu někteří lidé skutečně pro sňatek vhodní nejsou a než se nutit do manželství, které se za rok rozpadne, je lepší své „ano“ nikdy nevyslovit. Osobně jsem ale přesvědčený, že žijeme v době, kdy lidé za své vztahy nebojují a vzdávají je při prvních větších potížích, mnohdy se zarážející lehkostí. V takové situaci potom není a nemůže být v žádném případě pořádný svatební rituál přežitkem.“
S využitím materiálů z knihy Děti na psí knížku? D. Hamplová, J. Chaloupková, E. Soukupová, P. Sunega, K. Zeman (SOÚ AV ČR, Praha 2007)
