Jak vymýšlet pohádky

„Ani ta nejlepší kniha nikdy nenahradí příběh, který pro dítě vymyslíte sami,“ tvrdí psychoterapeutka Laure Decazenoveová, autorka knihy „Vymýšlíme si příběhy pro děti“. Zastává názor, že prostřednictvím příběhů „ušitých“ dítěti na míru se dospělý dostane blíž ke svému malému posluchači. Může mu prostřednictvím historky leccos důležitého sdělit, navodit intimní chvilku souznění. Napřed je ale třeba připravit si terén.

Vyprávíme celým tělem

Klidné prostředí a vzájemná blízkost jsou vhodnou scénou pro vyprávění. Přisedneme k dítěti na postel nebo se spolu posadíme na pohovku tak, aby na nás dítě dobře vidělo, abychom mohli navázat oční kontakt.

Vyprávíme celým tělem, mimikou i gesty doprovázíme příběh, vyjadřujeme emoce. Malé děti to oslovuje víc než slova, ostatně význam některých třeba ani neznají.

Ani dlouho, ani krátce

Neexistuje předepsaný čas, délka vyprávění. U malých dětí (dva až tři roky) začínáme s krátkými příběhy. Líbí se jim totiž jednoduché věci, třeba o prasátku, jak se šlo koupat, nebo o včelce, která nechtěla chodit do školky.

Dál se nechte už vést dítětem, pozorujte, jak reaguje. Pokud začne být neklidné, je to známka toho, že ho už vyprávění nudí a je potřeba příběh posunout dál případně nechat na scénu vstoupit novou postavu. A taky začít přemýšlet o tom, jak vyprávění zakončit.

Jak se „staví“ dobrý příběh

Osou příběhu je problém (hrdinovi se ztratila maminka) a jeho řešení (jak se mu ji podařilo nalézt). Vyprávění je rozdělené do tří etap:

1. Úvod, v němž se představí hrdinové a kontext. Nejpodstatnější je výběr hrdinů příběhu. Mohou to být zvířátka, lidé, předměty, fantaskní bytosti, fantazii se meze nekladou. Bizarnost totiž dětem nenahání strach, naopak jsou schopné takové věci přijímat líp než my dospělí. Někteří hrdinové, jež si dítě oblíbí, mohou dokonce přecházet i do jiných vyprávění, jiní brzy zmizí. Je dobré zarámovat vyprávění časově a místně, ovšem žádný dlouhý popis, úplně stačí: „Byl jednou jeden velký dům uprostřed lesa.“ Pak už můžeme pokračovat.
2. Problém, který se bude řešit. Je to hybná síla celého příběhu. Hrdina zachrání princeznu, ale zlý král je nechá chytit svými ošklivými pomocníky, kteří je uvězní v jeskyni. Naštěstí má hrdina v kapse kouzelný kamínek, který pohladí a přivolá pomoc. Už jsou skoro z lesa venku, když se objeví strašlivý drak… Nebojte se řetězit komplikace, které se hrdinům staví do cesty. Můžete tím natahovat vyprávění, jak dlouho potřebujete. Navíc děti zajímá řešení problémů. Hledají v tom nápovědu, jak se v reálu dostat z obtížných situací (třeba když něco rozbijí, ztratí se atd.). Na rozdíl od života tady dostávají řešení rychle a v kostce.
3. Rozuzlení. Konec vyprávění znamená konec dobrodružství hrdinů. Dobrý král se vrátí a potrestá toho zlého. Loď se zrádcem zmizí v širém moři… Pokud se vám už nedostává fantazie, tak stačí malá pomůcka: „Zazvonil budík, hrdina se probudil a uvědomil si, že se mu všechno zdálo.“ Nevadí, že je to trochu křečovité. Důležité pro dítě je, aby mělo vyprávění jasný konec.

Je nutný happy end?

Mohou být oba dva konce. Všechno dobře dopadne, hrdina je na tom líp než na začátku příběhu. Druhá možnost je špatný konec, protože i ten k životu patří. Ostatně pokud se dítě něčím trápí, tak takto vidí, že v trápení není samo, že se to děje i jiným, a to na něj může mít pozitivní vliv.

Co když mi chybí inspirace?

Nic se neděje, vypomůžete si různými „berličkami“.

1. Předělejte známé pohádky

Při improvizaci se vyplatí držet se při zemi, abychom se do příběhu sami nezamotali. Inspirujeme se tím, co známe, tedy tradičními pohádkami. Úplně nejjednodušší je jim vymyslet jiný konec.

Taky můžeme pohádky promíchat. Třeba nechat sedm trpaslíků bydlet u tří malých prasátek. Můžeme také zasáhnout do děje známé pohádky. Červená Karkulka se rozhodne, že nepůjde k babičce. Sněhurka nesní otrávené jablko atd.

Vymyslete si magické předměty. Stačí se rozhlédnout, vybrat nějaký běžný předmět, přisoudit mu čarovné vlastnosti, popsat je a na nich postavit příběh. Mohou to být boty, které nechají člověka vyrůst, čarovný klobouk atd.

1. Vytvořte si kouzelnou krabičku. Uložte do ní nejrůznější předměty: kamínek, klíč, obálku, kousek látky, sponku, korálek. Namátkou jeden z nich vytáhněte a začněte o něm vyprávět příběh: „Tenhle květovaný kousek látky pochází ze šatů jedné chudé dívky, kterou její strýček vyhnal do lesa…“ Taky můžete dítě zatáhnout do vyprávění: „Tuhle obálku jsem našla u domu, někdo ji tam nechal. Co myslíš, komu je určená? Co je v ní? Přečteme si to?“
2. Odpíchněte se od nějaké nečekané situace. „Jednoho dne se Simon probudil a měl dvě úplně malinkaté ručičky a dvě obrovitánské nohy…“
3. Hrajte si se slovy. Vypravěč i posluchač si vymyslí jedno slovo a nechají si ho nejprve pro sebe. Dítě pak řekne to své jako první, např. „ryba“, a vy pak dodáte to své, třeba „pyžamo“. Tato dvě tak vzdálená slova zmobilizují mozek, vyvolají v něm různé asociace, z nichž se dá poskládat originální příběh.