Jak to udělat, aby mě dítě poslechlo?

Obecný návod? Neexistuje

Výchova dítěte je komplikovaná a může být i kontroverzní. To, co u jednoho funguje, u druhého zabrat nemusí. Záleží na povaze dítěte, na povaze rodičů, na sourozeneckých konstelacích, na reálných časových možnostech strávených s dítětem, na ovlivnění prarodiči a na mnoha dalších věcech, které možná ani nedokážeme vymyslet. Obecný návod neexistuje.

Jsem zastáncem fyzického trestu

„Když mu dám na zadek, tak to stejně dělá dál a fyzický trest tedy nezabírá,“ slýchám také často. Nejprve se musím vymezit – ano, jsem zastánce fyzického trestu. Tím samozřejmě nemyslím nesmyslné bití, až týrání. Fyzický trest má svá jednoznačná pravidla a hranice. Nicméně za poslední dobu jsem si uvědomila jednu nesmírně důležitou věc, která takto na papíru bude znít téměř banálně: fyzický trest musí být zahrnut v celém kontextu naší výchovy. Jasně, to je samozřejmé. Ale rozebereme-li konkrétní chování mnoha rodičů, už to tak samozřejmé není.

Co je to onen nesmírně důležitý kontext?

1. Neustupovat v maličkostech. Jestliže řekneme potomkovi, pojď sem, jdeme se oblékat, musíme na tom trvat. Ne se zapovídat s kamarádkou, nezačít dělat jiné věci, když dítě nedorazí. Nediskutovat, nepřemlouvat, maximálně mu můžeme vysvětlovat, kam jdeme, ale zároveň trvat na splnění příkazu.
2. Zásada či pravidlo „tří“. Nejprve vydáme pokyn vlídně, laskavě, s oslovením, se slovíčkem prosím, něco jako: „broučku, pojď se obléknout, odcházíme za tatínkem nebo kočičko jdeme uklízet hračky, už bude oběd…“. Jestliže potomek nereaguje či začne odmlouvat, důrazněji zahlásíme náš příkaz a případně máme-li čas, sílu a není-li to miliontá věc ten den, kterou vysvětlujeme, můžeme dále rozvíjet, co a proč se bude dít. Mělo by také následovat oznámení, co se bude dít, když dítě neposlechne (nedostane dobrůtku, zůstane doma, dostane na zadek).
3. Vezmeme dítě, vykonáme trest (dostane na zadek, sebereme mu hračku…) a donutíme dodělat to, co po něm chceme. Někdy je to jednodušší – popadneme, oblékneme a odcházíme. Někdy však následuje „scéna“.

Co je scéna?

To si asi mnoho rodičů velmi dobře zná. Dítě začne ječet, vztekat se, utíkat, mlátit kolem sebe případně do někoho či válet se po zemi. Scény se od sebe liší svou intenzitou – těch nejhorších by rodiče, kteří ve výchově postupují důsledně, neměli zažít mnoho. Těch mírných však u „temperamentnějších“ (eufemismus pro malého spratka) dětí mohou zažívat desítky.

Někdy se za den odehrají třeba i tři, čtyři, pět, někdy je chvíli klid. Na scénu musí rodič reagovat stále stejně důsledně – zavřít dítě někdy do klidné místnosti, aby se uklidnilo – vytáhnout ho ven – vysadit z auta (samozřejmě tak, aby si nemohl nijak ublížit, většinou ale stačí auto zastavit), ale v žádném případě nesmí dovolit to, co si dítě vymáhá. Musí vyčkat.

Někdy to znamená opustit obchod, kdy všichni ostatní zákazníci nevěřícně kroutí hlavou a říkají si, že to se jim s jejich dětmi vůbec nikdy nestalo a jací hrozní rodiče to asi mohou být (myslí tím nás, samozřejmě). Někdy je potřeba odejít z návštěvy a nepopovídat si s kamarádkou, někdy to znamená celé odpoledne neustálé dohadování a boj a křik.

Učesat panenky a pomazlit

A jsme u nejdůležitějšího bodu celého „kontextu“ fyzických trestů. Ve chvílích pohody (i když se jich zdá, že jich je málo) totiž musíme dítě výrazně chválit, hladit, mazlit se s ním, hrát si a povídat.

A také mluvit o tom, jak je špatné, když se vzteká, vymáhá si věci i přes naše ne. Musíme mu být k dispozici a mít čas mu vyjít vstříc – postavit mašinky, učesat panenky, vyndat a uklidit po něm vodovky… Pak se nám snáze bude dodržovat nesmírně důležitá zásada výchovy dítěte, a to být důslední.