Jak se tatínek stal bohem
Aneb Krátký proces s čerty. Jsem toho názoru, že se děti nemají strašit. Takže k nám měli Mikuláš, anděl a čert dveře zavřené až do doby, než si dcera sama řekla, že chce, aby přišli. Se synkem jsem to plánovala udělat stejně, ale díky sousedovi a také skvělému hereckému výkonu našeho tatínka, jinak režiséra a herce místního ochotnického spolku, se mi to nějak zvrtlo.
Zdroj: archiv redakce
Na věži jsou čerti
Blížil se prosinec a hodný pan soused nám přišel opravit netěsnící kohoutek. Snad pod vlivem nadcházejících svátků začal našemu pětiletému Vojtovi vyprávět, jak na vodárenské věži – která je kousek od našeho domu a vidíme na ni z okna kuchyně – bydlí dva čerti. Zrovna se teď probudili, a když bude zlobit přijdou si pro něho, bafnou ho do pytle a … tady jsem stihla souseda v jeho vyprávění zarazit. Jinak výřečný Vojta se s otevřenou pusou nezmohl na slovo. Nutno podotknout, že věž k takové povídačce přímo vybízí. Pod střechou má velké černé otvory a stěny kolem nich jsou špinavé tak, že vypadají jakoby začouzené. Prostě jako by z těch děr vylítával rozpálený čert. Zvláště navečer vodárna působí strašidelným dojmem.
… a lítají z nich chlupy
Za několik dnů jsme šli s naším voříškem Kubou kolem vodárny na pravidelnou procházku. Smrákalo se, Vojta se mě pevně držel, koukal se nahoru na věž a ptal se, zda tam čerti opravdu bydlí. Řekla jsem mu, že ne, že si to pan soused vymyslel. Ale nevypadalo to, že by mi věřil. A o víkendu, když jsme se v lesíku kolem té tajuplné stavby opět procházeli, zahlédli jsme v trávě chomáčky černošedých psích chlupů. Vojta se lekl, protože byl přesvědčený, že to jsou čertovské chlupy, a obešel je velkým obloukem. Od té chvíle jsme s pejskem vyráželi raději na opačnou stranu k řece.
Nabyla jsem dojmu, že má zásada nestrašit děti rohatými chlupáči vzala za své. Na druhou stranu je pravda, že od té povídačky náš synek téměř nezazlobil. Jak by také mohl, když ho čertiska měla na dohled…
Jak to bylo na Mikuláše
Punčochy byly zavěšené na okně, Vojta očekával nadílku. Seděl jak pěna a v obavách poslouchal, zda někdo nezabouchá na vrata. Nikdo nezabouchal… ale pak přišel domů tatínek. Začerněný obličej a ruce, sotva popadal dech „Vojto, představ si, když jsem šel domů, tak u vrat byli dva velký chlupatí čerti a – že chtějí k nám. Ale já, že je nepustím. Tak jsme se začali prát a já je přepral. Lehký to nebylo, ale přece je nenechám, aby si tě odnesli.“ Vojta se díval na svého otce zbožným pohledem. „Můj táta přepral čerty!“ říkal si určitě v duchu. „A, tati, vyprávěj mi znovu, jak to bylo,“ pronesl už nahlas a tatínek musel několikrát za večer a ještě před spaním vyprávět, jak zdolal dva velký chlupatý čerty. A musel to vyprávět několikrát i další a další den… až do doby, kdy jsme ozdobili vánoční stromeček a Vojtu pohltilo čekání na Ježíška a jeho nadílku.
Asi za rok jsem se Vojty zeptala, jestli si pamatuje, jak mu soused vyprávěl, že jsou na věži čerti. Odpověděl mi: „Ale táta je tenkrát přepral, že jo?“
