Jak se rodí v Rokycanech

Je obyčejný, všední den, ale já jsem přítomna zázraku. Paní Květa Talianová se právě stává maminkou:

Přípravy porodní asistentky Věry Maříkové probíhají s elegantní samozřejmostí …

…. a maminka jako by se jí to netýkalo. A já si říkám: „Kdepak má to bříško?“

Kontrakce však bolí. S tím se musíme všechny smířit.

Náhle je skoro poledne a v růžovém porodním sále za chvíli uvítají nového človíčka.

V mžiku se seběhl celý tým – porodník MUDr. Pavel Novák, porodní asistentka, dětská sestra a pediatr jsou všichni při porodu v plné pohotovosti. Tatínek už je také v zeleném.

Už přicházím…

Láska na první pohled…

… a úleva …

… je to navždy!

Když je dítě v pořádku, dá se mamince ještě s pupeční šňůrou na břicho. Pokud si to přeje.

Pediatři jsou spokojeni a malou si na chvíli odnášejí.

Musí mě vyšetřit pod takovým hrozně prudkým světlem. To se mi moc nelíbí. Každé miminko se po porodu předá dětské sestře, která mu ošetří pupečník, zváží ho, změří, vykape oči, zabalí a odnese ho zpět mamince k prsu. To je pauza na nějakých pět minut.

A zpátky k mamince…

…přicházím už jako úhledný dáreček.

Vítám tě.

První doušek.

Přisála se na jedničku, chválí gestem dětská sestra malou Natálku.

Maminka pátrá pohledem po svém muži – jsem šťastná!

Hrdý otec nehnul při porodu ani brvou.

Kde to jsem?

V dobré rodině

… a jsme všichni pohromadě.

Dětská sestra mi asi ještě něco chce… jsem ale v dobrých rukou.

„Každý porod je jedinečný,“

staví mě zase na zem sympatická brunetka, porodní asistentka Věra Maříková, a sama si rychle otírá slzy dojetí.

„Naše práce je strašně krásná, ale fyzicky a hlavně psychicky náročná. V každé situaci musíme reagovat okamžitě. Sestry musí být špičkové. Toto povolání nejde dělat bez lásky,“ prohlásí a vytahuje kapesník. Já ho budu potřebovat také.

Jak vidí porodní asistentka „svou“ porodnici?

„Maminy k nám chodí, protože se tu cítí jako doma. Jsme malá porodnice, známe se tu. Maminky jsou doslova nadšené, když se u porodu setkají se stejnou asistentkou jako na kurzech. Vždyť my kolem maminek doslova tancujeme. U nás je nadstandardní především péče.

Sály jsou sice navzájem průchozí a maminky se mohou slyšet, ale rozhodně na sebe nevidí. Má to i své výhody, protože vědí, do čeho jdou. Vše maminkám rozumně vysvětlíme a uklidníme je.

Prvorodičky rodí lékař. Druhorodičky a vícerodičky rodíme kompletně my, asistentky. U maminky jsme od začátku do konce.“

Postřehy porodní asistentky:

• Když se porod chýlí ke konci, je normální, že si hekne skoro každá. Všichni to berou, patří to k věci. Nikdy si nikdo na hlučnost druhých maminek nestěžoval.
• Troufám si říct, že máme šestý smysl. Už podle chůze nebo podle chování maminky poznáme, jak bude k porodu přistupovat. Psychický blok poznáme na dálku. Nebo naopak odhadneme, že to bude prima. Málokdy se spleteme.
• Ke všem se ovšem chováme stejně, jsme profesionálové.
• „U nás se rodí s úsměvem,“ tak povzbuzujeme skleslou maminku.

Platí to však nejen pro maminky, ale i pro personál.

• Šijeme plastickým intradermálním stehem, tam zůstane jen čárka. Žádné bouličky. Je to naše rarita. Je to náročnější způsob šití, ale vyplatí se. Někdy je to zašité tak krásně, že to ani při druhém porodu nemůžeme najít.
• Do naší porodnice se sjíždějí maminky z Plzně, Berouna, Hořovic, Třeštic, i z Prahy. Většinou se k nám předem přijedou informovat, když vybírají porodnici a často se pro nás rozhodnou.
• Maminky mezi sebou chatují na různých webových stránkách a dělí se o zkušenosti. Myslím, že s námi převládá spokojenost.
• Aromalampy, tyčinky, hudba … to není problém. Na sále je rádio, CD.

Tatínci u porodu?

Nenuťte je! Když jde jen proto, aby vám splnil přání, je to na nic, nemá to přínos, protrpí si to tu. Poznáme, když přišel z donucení, všichni jsou z toho pak otrávení.

Když chce být u toho, to je pak opravdu psychická podpora. Takové tatínky máme rádi. Jsou přínosem.

•  Tatínkové během první doby jsou celou dobu s rodičkou. Pomáhají ve sprše, na balónu.
•  U tlačení (druhá doba porodní) je postavíme k hlavě maminky a říkáme: když nebudete chtít, nic nemusíte vidět. Většinou poslechnou. Drží ji, zvedají hlavu… říkáme, že jí fandí.

Po porodu, když klesne napětí, chce některý tatínek vidět, jestli to je po epiziotomii „dobře zašité“ – „tak co, můžeme to takhle nechat?“ Humor je i v tuto chvíli osvěžující.

Tak tady budeme muset porod indukovat neboli uměle vyvolat, jinak bychom se nedočkali…

Natočíme monitor, změříme tlak… a jde se „do práce“

Každá si to prožije jinak

Každá maminka potřebuje při porodu něco jiného. Některá porod prochodí, jiná proleží, libuje si na míči tvaru hrušky nebo se při kontrakci naopak schoulí do klubíčka. Některé maminky po chodbě doslova rázují. Nejde to nijak škatulkovat.

Největší úlevu poskytuje pohyb, sprcha, hopsání na míči a masáže od tatínka. Případně píchneme analgetika nebo tasmolitika (na uvolnění svalů a proti bolesti, na zklidnění) nebo epidurální analgezii.

•  Od epidurální analgezie se však začíná upouštět, není to pravé ořechové. Všechno má svá pro a proti. Pro – rodička si uleví. Proti – v devadesáti procentech málo nebo špatně tlačí, protože necítí správně své tělo. Může to být úleva během první doby porodní, ale druhou dobu porodní by měla cítit, potřebuje vnímat svoje tělo, pak dobře tlačí.
•  Navíc vpich epidurálu je zatěžující, maminka se nesmí hýbat, ani když má kontrakce.
•  Lepší je hopsat, ulevit si ve sprše a až na závěr jít porodit na porodní postel v polosedě.…

Porod

„U nás se rodí v pololeže, polosedě… poloha je klasická, aby měl lékař přístup k mamince. Bez doktora bych nerodila, dodává asistentka s třicetiletou praxí. „A porody doma? Pro ty rozhodně nejsem,“ zdůrazňuje.

•  V poslední fázi je vždy přítomen doktor, aby tam asistentka nebyla sama. Někdy maminka přestane tlačit, jakmile porodí hlavičku, a to je chyba. Je potřeba jí pomoci.
•  Druhorodičku rodí asistentka, s ekterou si lékař na chvíli jako by prohodí roli a „přisluhuje“. Ale je vždy u toho. Na závěr porodu jdou všechny maminky vždycky na sál – přesvědčíme je. Navíc ke každému porodu chodí pediatr a dětská sestra.
•  Všechny fyziologicky (tedy přirozeně) narozené děti přikládáme ještě na sále k prsu a když si to maminka přeje, přikládáme miminko ještě s pupeční šňůrou na břicho (když je všechno v pořádku, dítě dýchá…!). Lékař dítě prohlídne, přiloží k prsu, rodiče si ho prohlídnou.
•  Dětem je na porodním sále hrozná zima. Jdou se proto po porodu všechny na chvíli ohřát do inkubátoru.
•  Maminka zůstává po porodu dvě hodiny na porodním sále.
•  Pokud se na to maminky cítí, za dvě hodiny po porodu vstanou a dojdou si na pokoj. Když se na to necítí, máme vozíček a odvezeme je. Dnes je tendence, aby maminky brzy vstaly – je to kvůli rehabilitaci a prevenci trombózy.
•  Jakmile je maminka na pokoji již schopna se o sebe postarat (dojde si na záchod, do sprchy) dostane děcko k sobě. Zbytek ji učí dětská sestra – kojit, koupat, přebalovat.
•  Domů se chodí pátý den, maminka už všechno umí, zahojené je i poporodní poranění.

Na recepci den jako každý jiný a primář MUDr. Jan Vileta je se svým týmem moc spokojen.

Rokycanská porodnice patří k těm menším, to znamená, že tu slouží celkem 4 – 5 porodních asistentek a stejný počet lékařů. Mají zde jeden, dva porody denně.

Navenek je to klasická maloměstská nemocnice s gynekologicko-porodnickým oddělením. Prostředí spíše nemocničního rázu, dva porodní sály jsou plně moderně vybavené a polidštěné růžovou a modrou barvou („pro chlapečky a pro holčičky“)…

Kulisy dramatu zvaný POROD

Dva propojené porodní pokoje – růžový a modrý

Primář gynekologicko-porodnického oddělení MUDr. Jan Vileta.

V Rokycanech je běžnou praxí lékařsky vedený porod se závěrem na porodním stole, můžete si ale být jisti, že do té chvíle se budete svobodně pohybovat v pomyslném náručí zkušených a milých porodních asistentek.