Jak Oliver na svět přišel

Čtvrtek 9. února. Čtvrt na šest ráno. Zvoní mi mobil. Chvíli trvá, než se vzpamatuji. Pak vyskočím z postele tak rychle, že mi málem upadne mozek na polštář. Beru hovor, cosi mumlám. Patrik, Sophiin partner, mi oznamuje, že Sophii praskla voda a že jedeme. Mám asi deset minut na to, abych se oblékla a připravila. Překonávám osobní rekord.

Nastupuji do auta. Sophie je usměvavá jako vždycky. Má slabé kontrakce asi po deseti minutách. Vtipkuji, že rodit takhle po ránu je šílený nápad (pak si uvědomím, že sama jsem v obou případech rodila v pondělí ráno, a zase zmlknu).

Před šestou jsme v nemocnici. Přicházíme na porodní oddělení. Patrik se vrací domů, aby se postaral o nastávající „velkou ségru“, prvorozenou Patričku. Sophii čeká vstupní monitor a vyšetření. Ubytujeme se na pokoji a seznamujeme se s porodní asistentkou Květou Novákovou. Přemýšlí, odkud jsem jí povědomá. Pak si uvědomí, že zná knihu Bonding – porodní radost, jejíž jsem spoluautorkou. Slíbíme si, že až bude chvíle času, tak si popovídáme.

K rozhovoru se už ale nedostaneme. Ani ve čtvrtek, ani den poté.

Kontrakce začínají dost bolet. Přichází lékař (nepředstaví se a mně je hloupé fixovat zrakem jmenovku na jeho hrudi). Na ultrazvuku zjišťuje stav jizvy po předchozím císařském řezu. Provede vnitřní vyšetření.

Jdeme na sál. Další monitor. Sophie leží na boku a při kontrakcích ji bolí v kříži. Držím ji za ruku, masíruji bedra. Přijíždí Patrik, převléká se do jednorázového modrého obleku pro otce. Vypadá v něm tak legračně, že se i Sophie mezi porodními bolestmi směje. Posíláme Patrika na pokoj pro homeopatika a esenciální oleje. Porodní sál provoní levandule, rozmarýna a růžová voda. Sophie se přesunuje na míč a střídavě si ulevuje tam, nebo v předklonu opřená o postel. Já masíruji, dýcháme při kontrakcích… pěkně široce na dlouhé „aaa“, aby se otevřely porodní cesty. Patrik Sophii drží ruku a taky namáčí obklad, který jí pak přikládá na čelo.

Jsme na sále sami, porodní asistentka jen občas nakoukne. Čas jakoby nic neznamená, jsme ve zvláštním vakuu, sehraní, soustředění na porod. Sophie je klidná a uvolněná, a to i při těch nejvýživnějších kontrakcích.

Nesleduji hodiny. Nevím, co se děje okolo. Jsem se Sophií. Snažím se dělat, co je potřeba. Porodní asistentka slibuje vanu s teplou vodou.

Další monitor. Vyrušení z poklidného soustředění. Asistentka připevňuje sondu. Přístroj nechytá ozvy miminka. „Doktora!“

Strach. Má ho porodní asistentka, má ho přibíhající lékařka, viditelně ho mají i Sophie s Patrikem. Ozvy miminka se lepší, ale to už Sophii bandážují nohy a napichují kanylu. Čas, který se dosud táhnul jako karamel, podivně zrychlí.

Strohé sdělení, že je nutný císařský řez. Podepsat souhlas s operací. Sophie se přesouvá na sál, loučíme se s ní, dovnitř nás nepustí. Začínám se klepat. Patrikova tvář podivně ladí se šedomodrou barvou nemocničního obleku.

Z operačního sálu vyjde neonatolog. V ruce má malé růžové cosi. Miminko. Dýchá, žije. Po tváři se mi kutálí slzy. S Patrikem se obejmeme. Miminko je v pořádku a Sophie taky.

Jdeme s miminkem na sesternu. Je to chlapeček. Je to Oliver.

Čísi ruce ukládají Olivera do inkubátoru. „Dej si na něj ruku, hlaď ho, potřebuje tě, když teď maminka nemůže,“ povzbuzuji Patrika a ten se poprvé dotýká svého syna.

Po chvilce může Oliverek z inkubátoru ven a já navrhuji sestřičce, že jej zabalíme do Sophiiny noční košile nasáklé její vůní. Oliverek zkouší otevírat oči a hledá si pěstičky. Slibuji mu, že už brzo bude s mámou. Zatím si musí vystačit s tatínkem a se mnou. Nehneme se od něj ani na krok.

Asi po dvou hodinách konečně převážejí Sophii na pokoj. Vezu jí Oliverka. Sophie se pomalu probírá z narkózy. Je jí špatně. Hodně špatně. Přikládám Oliverka k Sophiině tváři. Sophie si to ještě neužívá, vlastně o tom ani neví, ale důležité je, že jsou spolu. Olivek je u maminky klidný, tiskne se k její tváři a pomlaskává.

Sophii je mizerně. Přichází porodní asistentka a slibuje připíchnout léky na nevolnost a na bolest. Ukazuje se, že je nějaký problém s cévkou na odvod moči. Po propláchnutí cévky se Sophii trochu uleví, ale moč pořád neodchází. Přijde lékař, udělá ultrazvuk močového měchýře a ledvin. Asi po hodině někoho napadne zeptat se, zda Sophie už pila. Nepila, protože jí to zakázali, pro případ, že by rodila císařským řezem. Ten samý lékař, který jí zakázal pít, se nyní diví, proč nepila. Poněkud absurdní scénka, ale aspoň už víme, že močový měchýř je v pořádku.

Když už je Sophii lépe, vysvlékám Olivka z dupaček a nahého ho pokládám na nahou hruď jeho mámy. V pokoji je teplo jak v přímořském letovisku, přesto oba ještě přikrývám dekou. Konečně spolu. Cítím nesmírnou úlevu. Radost. Olivek hledá prso. Krčí miniaturní nosík, cítí vůni, kterou tak důvěrně zná z pobytu v děloze.

Oliverek se poprvé přisává. Poloha je to poněkud krkolomná, protože Sophie se zatím nemůže ani přetočit na bok. Přidržuji ho u mámy. Celé odpoledne až do večera stráví nahatý na mámině nahém těle. Kontakt s miminkem je pro obolavěnou Sophii ten nejlepší lék.

Volám domů, zda je všechno v pořádku, Patrik posílá zprávy o narození Oliverka. 51 cm, 3 190g, narozen 9. 2. 2012 v 11 hodin a 10 minut. Je krásný. Všechna miminka jsou krásná, já vím. Ale Olivek je obzvlášť krásný. A jméno, které mu vybrala maminka, mu neuvěřitelně sluší.

Přichází večer a my se domlouváme co dál. Na dvoulůžkovém pokoji mě ani Patrika nechtějí přes noc nechat. Jenže já zas nechci nechat Sophii samotnou, protože by u sebe nemohla mít Olivka. Nakonec se uvolní jednolůžkový nadstandard. Můžeme tam strávit noc. Patrik jede domů za Patričkou a já zůstávám se Sophií a Oliverkem. Ubytujeme se na jednolůžkovém pokoji.

Sophie kojí a tulí se s miminkem.

Bolí mě hlava. Přikládám Sophii studené obklady na čelo (je jí pořád horko) a sobě taky. Naordinuji si homeopatika a výsledek je okamžitý. Objímám toaletní mísu a divím se, jak člověk může zvracet, když nemá z čeho. Přichází úleva. A únava. Kolem páté ráno se Olivek nakojí a já ho na chvíli dávám do postýlky. Potřebuji si na okamžik zavřít oči. Sophie usíná. Olivek taky spí, já se také propadám do podivného stavu mezi sněním a bděním. Občas se vytrhnu ze spánku a kontroluji Sophii a Oliverka. Připadám si jako ovčácký pes. Pořád ve střehu.

O půl sedmé ráno nás budí porodní asistentka z noční směny. Čeká nás přesun na původní dvoulůžkový pokoj. Sophie se zvládne posadit a taky se osprchuje. Je úžasná, s takovou dírou do břicha. Obdivuji, co všechno vydrží.

Znovu na dvoulůžkovém pokoji. Oliverek je po noci unavený a spí. Já jsem nabuzená a pochybuji, že ještě někdy usnu. Sophie už vypadá mnohem lépe. Vrací se jí barva do tváře. Dostane snídani. Podělí se o ni se mnou. Vůbec si nepamatuji, kdy jsem naposledy jedla, nějak mi to nepřišlo důležité.

Dopoledne přijíždí Patrik a já jedu domů…

Jak byla Gaurí spokojená se svojí rolí doprovodu u porodu? Splnila se její očekávání? Proč nakonec vlastně porod proběhl císařským řezem? Dozvíte se v závěrečném díle našeho miniseriálu POROD ZBLÍZKA.