Jak mluvit s dítětem o cizích lidech

Dvou nebo tříleté dítě ještě neví, co to je cizí člověk, nepozná, s kým je v bezpečí a s kým ne. I když takhle malé děti už můžeme učit nějaká bezpečnostní pravidla, nejsou ještě zralé pochopit, jak se chovat k neznámým lidem.

Zlom ve čtyřech letech

Kolem čtyř let už děti většinou rozdíl mezi známými a cizími lidmi cítí a mohou se začít učit základní bezpečnostní pravidla. Přesto jsou pořád příliš malé na to, abychom je nechali na veřejnosti bez dozoru. Čtyřleté dítě ještě nemá dostatečně vyvinutý úsudek ani sebeovládání. Nejjednodušší je se zeptat: „Víš, co to je cizí člověk?“ říká Sherryll Kraizer, autorka knihy The Safe Child Book.

Když o tom nemá vaše dítě ani ponětí, vysvětlete mu, že cizí člověk je každý, koho nezná. Můžete dát příklad z běžného dne – pán z fronty v pekařství nebo nějaká paní v parku. Abyste dítě zbytečně nevyděsili, vysvětlete, že cizí člověk ještě rovnou neznamená, že je špatný, jednoduše je to někdo, koho nezná.

Můžete dítěti zkusit vysvětlit rozdíl mezi lidmi, které dítě

•  nezná vůbec (úplně cizími nebo neznámými lidmi),
•  které zná trochu (od vidění) a
•  které zná důvěrně a je s nimi vždy v bezpečí

Vysvětlete dětem konkrétně, kdo jsou stoprocentně bezpeční dospělí – máma, táta, prarodiče, tetičky – a pak je z toho můžete „vyzkoušet“.

Ujasněte si, co se dělá a co ne

Kraizerová například doporučuje dát staršímu předškolákovi „pravidla hry“ pro případ, že se ztratí: „Když v samoobsluze ztratíš maminku z dohledu, běž tam, kde se platí a řekni paní u pokladny, že ses ztratil(a). Řekni jí, jak se jmenuješ, a neodcházej odtamtud, dokud si tě nevyzvednu.“ Staršímu předškolákovi řekněte, že když se k němu bude blížit nějaký cizí člověk, měl by jít k člověku, s kterým tam je.

Zdůrazněte, kterým dospělým může dítě věřit

Kromě dědy a tety dejte příklad několika dospělých, ke kterým si dítě může vždy dojít pro pomoc.

Upozorněte ho na lidi, kteří mají autoritu: policista, ochranka, učitelka a vysvětlete mu, že tito lidé mu mohou pomoci.

Můžete dítě naučit identifikovat různé uniformy nebo pracovní oblečení zaměstnanců supermarketů apod. a říct dítěti, že se má na tyto lidi obrátit.

Dítě zbytečně nestrašte

Celé toto učení o cizích lidech vás může svádět k hrozbám typu: „Cizí člověk mi tě může nadobro sebrat!“ nebo „Už tě nikdy neuvidím!“

Tím ale dítě nanejvýš pořádně vyděsíte. Kaizerová radí, aby se rozhovor netýkal toho, čeho se jako rodiče bojíte, ale toho, co pomůže dítěti se o sebe postarat.

Opakujte

Není potřeba nic přehánět, ale protože se předškoláci opakováním učí, měli byste jim „lekci o cizích lidech“ nenápadně podstrčit, jakmile se namane příležitost (trh, matějská, aquapark, zoo, výlety, dovolená,… zkrátka všude, kde jsou davy lidí).

Na co se děti o cizích lidech ptávají?

„Je Péťova maminka cizí?“ jako rodič musíte jasně vymezit okruh lidí, kterým vaše rodina důvěřuje. Rodiče jednoho z kamarádů ze školky můžete považovat za zcela důvěryhodnou osobu, ale zdaleka ne všechny rodiče dalších dětí znáte stejně dobře. Takže čtyřletému dítěti budete muset odpovědět jednotlivě: „Ne, není. Je to naše kamarádka“ anebo na jinou otázku odpovědět třeba „Ano, pošťák je cizí člověk.“

„Co mám dělat, když mi cizí člověk nabídne bonbón?“ S touto otázkou možná dítě přijde proto, že se o takových případech často mluví. Naučte dítě říkat sebejistě „Ne, děkuji“ a co nejrychleji se vrátit k tomu, kdo na něj právě dohlíží.

„Co když se mě někdo pokusí ukrást?“ Starší dítě možná někde slyšelo, že cizí lidé odnášejí děti. Kraizerová navrhuje říkat: „Cizích lidí se nemusíš bát – jen dodržuj tato pravidla. Běž k mámě nebo tátovi nebo běž za paní pokladní a řekni jí, že ses ztratil(a).“

Pokud se stane ten výjimečný případ, že se vašeho dítěte začne cizí člověk nevhodně dotýkat, mělo by vědět, že má volat: „Pomoc, to není můj tatínek!“

Co ještě můžete dělat

Naučte dítě, jak se dostat domů.

Co nejdříve to půjde, naučte dítě:

•  Jeho celé jméno a příjmení
•  Adresu domů
•  Telefonní číslo domů nebo na váš mobil

Nepřehlédněte:

•  Čtyřleté dítě cítí rozdíl mezi známým a cizím člověkem, ale pořád je příliš malé na to, abychom ho nechali na veřejnosti samotné.
•  Naučme ho, na koho se obrátit, když se ztratí.
•  Zbytečně dítě neděste.
•  Co nejdříve by mělo dítě znát své jméno, adresu, jméno rodičů, číslo telefonu.

Seznam pohřešovaných dětí aktualizuje Ministerstvo vnitra na stránkách Policie ČR:

http://aplikace.policie.cz/patrani-osoby/DiteVOhrozeni.aspx