Jak jsme se fotili se Sárou

Je jedna hodina po poledni a bývalou tovární halu v pražských Holešovicích začíná plnit vrnění, broukání, výskání. Hlavní hvězdy dnešního fotografování přicházejí. Miminka, batolátka, prostě mrňátka od dvou měsíců do tří let v doprovodu svých maminek i tatínků se za hodinu stanou součástí unikátní hromadné fotografie kojících matek.

„Přijela jsem trochu dřív, cestovali jsme vlakem z Litvínova,“téměř omluvně se s námi vítá první maminka. Vzápětí nám představuje svého jedenáctiměsíčního Jana Jakuba. „Už jsem chtěla přestat kojit, ale Honzík na to měl jiný názor, a tak jsme tady,“ vysvětluje s úsměvem. Stejným úsměvem nás stačí obdarovat spokojený synek, a už s maminkou putuje k volnému křesílku, kde počkají na fotografování.

Obracíme se ke dveřím. Z nich se začíná valit řeka kočárků, autosedaček i šátků, miminka jsou najednou všude. Usměvavé maminky, některé v doprovodu hrdých otců, postupně zaplňují všechna křesílka, ale i podium či koberečky po zemi. Všude se přebaluje, převléká, povídá, porovnává.

Ještě chviličku

Možná už je tu dvacet, třicet maminek, dětí minimálně stejně tolik a všude panuje naprostá pohoda.

Najednou se odněkud ozývá tichý, ale jasný protest rok a půlleté Nelinky. Maminka by ráda načasovala kojení na druhou hodinu, ale Nelinku to nezajímá.

Hlad má právě teď. Co na tom, že ještě fotoaparát necvaká? Maminka se ji snaží ukonejšit: „Ještě chvilku vydrž, prosím. „Já vím, dostala jsi se moc blízko zdroje,“ hladí holčičku v náručí, tu však zajímá jen mámin výstřih.

Příjemné tichoučko

Přicházejí další maminky se svými mrňousky. Dětí přibývá, ale v hale slyšíme stále jen příjemné tiché vrnění. Jakoby si zde dnes daly dostaveníčko pouze ty maminky, jejichž miminka se plakat nenaučila.

Už přestáváme počítat, nejde to. Maminky, jejichž mrňouskové už běhají, jsou v neustálém pohybu.  Snažíme se aspoň každou z nich při vstupu do haly přivítat a ukázat místo na přebalení, stánek s občerstvením, kuchyňku k ohřátí jídla.

„Děkujeme, my pouze kojíme,“ hrdě odpoví na naši nabídku jeden z otců.

Začínáme

Pozor, Sára vystupuje na podium a prosí maminky, aby se rozsadily pod ním. V naprosté pohodě se maminky sesedají. Dětem, které vydržely se svačinkou, nadchází jejich chvíle. S chutí se vrhají na své maminky, které se ještě posouvají podle pokynů fotografky. Hodující děti to nijak neruší.

Příprava – Sára Saudková „diriguje“ soubor kojících maminek

Sára ještě stačí všechny poprosit, ať své děti do ničeho nenutí, ať kojí jenom ty, které mají chuť. Ani nemusí. Děti, které nemají dobu svého jídla, si blaženě hoví v mámině náruči.

Sára vybíhá na ochoz, když tu přichází nápad – utvořte prosím srdce. Není problém, pár maminek se posouvá a srdce je na světě.

Začíná palba, fotoaparáty cvakají. Sára je obklopena novináři, televizními kamerami, ale nenechává se rušit. Přichází s dalším nápadem – dívejte se prosím nahoru. Sama si k nízkému zábradlí přistavuje na pohled vratkou židli.

To už její poměrně stoicky vyhlížející muž Samuel nevydrží a chytá ji pevně kolem pasu.

Pro Sáru to znamená jediné – nad zábradlím se může ještě více nahnout. Spoušť cvaká, kamery vrčí, maminky

se usmívají a miminka? Některá se krmí, jiná se rozhlížejí po té spoustě světýlek, pár jich začíná klimbat. Většině dnešního „hvězd“ je celý ten humbuk vlastně fuk. Plné bříško a mámina náruč, to ostatní je nezajímá.

Moment, jdu kojit

Konec, spouště docvakaly a Sára shází se schodiště.

Fotoaparát předává Samuelovi, který si očividně oddechl, že jeho role asistenta při kaskadérském fotografování končí, a sama se přidává se svým rok a půlletým Oskarem ke kojícím maminkám.

Sárinka, Sára a kojený Oskar.

„Promiňte, jen krátký rozhovor,“ ze sledování mě vytrhuje další z novinářů. Televizní reportérka se však spolu se mnou zadívá na kojící maminky a povzdechne si: „Můj patnáctiletý syn byl ještě před prázdninami menší než já, najednou mě přerostl a už mám doma skoro chlapa.“ Na svůj původní záměr, podrobit mě proudu otázek, na chvilku zapomíná. „Mně se taky stýská po dětství mých synů,“ přiznávám a na chvilku se obě přeneseme kamsi do vzpomínek.

Před zvědavými kamerami nebylo úniku, ale to bylo dobře. (Šéfredaktorka Babywebu Jarmila Jelínková poskytuje rozhovor reportérovi ČT.)

Reportérka se odvrací od kojících maminek, rychle si utírá slzu (nebo se mi to jen zdálo?) a první otázkou se vrací do reality. Ještě jednou se podíváme na maminky.

Nejsme samy, koho ten pohled dojímá. Profesionálové za kamerami či fotoaparáty sice nemají lesklé oči, ale jejich rysy očividně zjemněly.

Končíme

Ještě několik posledních snímků, podpisů a hotovo. Jsou tři hodiny, maminky se zvedají, povídají, přebalují, odpovídají novinářům, ale nikdo nikam nespěchá. Děti mají nakrmené, spokojené, nic je nepohání.

Maminky, které se právě seznámily, si musí „doříct“ aspoň to nejdůležitější. Stejně tak jejich děti si chtějí užít nových kamarádů.

Nejvíc si však prostorné haly užívá chlapeček, který je prakticky nepolapitelný. Když se přeci jen na chvilku zastaví, z velikých hnědých očí mu kouká hned několik čertů najednou.

Poslední poděkování, poslední adresa, na kterou mamince poputuje slíbená fotografie. Je konec.

Těžké skleněné dveře se však před námi samy otevírají. Hledáme neviditelného džentlmena. Skláníme se a ještě jednou se díváme do těch hnědých očí plných života. Děkujeme.

Těšte se na další fotografie, které postupně doplňujeme!

Autor fotogtafií z reportáže: Magdalena Holancová

TAK TO JE ONA – hromadná fotografie kojících maminek od Sáry Saudkové.

Tuto fotografii obdržely všechny účastnice akcem e-mailem. Pokud Vám fotografie nedorazila, kontaktujte nás.