Jak jsme přesedlali
Klasika, už jdu zase pozdě! Je skoro podzim, ale já mám pocit, jako kdyby byly zase ty letošní třicítky. Potím se jako… no prostě hrozně. Po cestě potkávám lidi, kteří na mě doslova civí. Jako by nikdy neviděli matku ve spěchu. To mi před pracovní schůzkou moc sebevědomí zrovna nepřidává. Teď, když mám miminko, chodím snad ještě později, než předtím. Poslední dobou hlavně proto, že se Rozárce po cestě vždycky něco nelíbí a já ji musím chvílemi nést, nebo to její „nadávání“ prostě přetrpět. V duchu se proklínám a slibuju si, že příště vyjdu dřív, i když dobře vím, že to nevyjde.