Jak jsem se stala doprovodem k porodu

O těhotenství a porodech jsem napsala mnoho článků, a dokonce i dvě knihy, jednu velmi osobní a druhou ještě osobnější. Také moje zkušenosti s porody byly dosud jen osobní – zažila jsem pouze dva a oba byly moje vlastní.

Forto: Sophie (vlevo) a Gaurí

Přestože je můj zájem o porodnictví více než jen libůstkou nebo „koníčkem“ a přestože ho vnímám spíše jako skutečnou náplň mé práce, nikdy jsem neměla ambice přesunout těžiště svého poznávání z roviny literární a teoretické do roviny praktické. Přestože jsem s mnoha ženami sdílela jejich zkušenosti s narozením jejich dětí, byly to zkušenosti popsané slovy, nikoliv skutečný prožitek. Domnívala jsem se, že tak to i zůstane. Že tato hranice mého prožívání je stabilní a neměnná.

Jak už to tak v mém životě bývá, musel se vzápětí objevit někdo, kdo mi ukáže, že nic není stabilní a neměnné. A tím někým byla Sophie. Poprvé jsem ji potkala zhruba před rokem a půl. Sophie byla když ne přímo iniciátorkou, tak aspoň podporovatelkou několika zásadních změn v mém životě. Pak otěhotněla, a jak jsme si přirozeně povídaly o porodech, stejně přirozeně přišla s prosbou, zda bych ji chtěla u toho jejího porodu doprovázet.

Do té doby jsem byla přesvědčená, že jsem coby doprovod k porodu osoba zcela nevhodná. Porod je proces, jenž od těch, kteří jsou mu přítomni, vyžaduje velkou míru trpělivosti, empatie a schopnosti bezmezné podpory. Lidé, kterým stříká adrenalin až z uší, když jsou nuceni vystát pětiminutovou frontu před pokladnou, jsou podle mého názoru k fyzické přítomnosti u porodu kontraindikováni. A takovým typem člověka jsem já.

Obavy a nejistota

Takže mým prvními pocity byly strach a obava, že Sophie požádala nesprávného člověka. Že jí u porodu nebudu moc platná. Jenže vzápětí přišly i další pocity. Pocit nesmírné zodpovědnosti, že zrovna mě někdo může vnímat coby prvek, který mu v tak zásadním životním okamžiku dodá sílu a klid. Pocit, že do mě byla vložená důvěra a já se jí nemůžu jen tak snadno zřeknout nebo ji přeložit na někoho jiného. Navíc přiznávám, že mě Sophiina nabídka dojala. A protože mám Sophii ráda a vnímám ji jako součást naší trochu potřeštěné rodiny, došlo mi, že u porodu jejího miminka být chci. A že udělám všechno proto, abych tam byla nejen divákem nebo překážejícím komparsistou, ale abych byla pro svou přítelkyni skutečnou oporou.

Když jsem tedy k celé záležitosti vyslovila svoje rozechvělé „ano“, nastal čas postupného plánování.

Předchozí porod

Plánování je asi trochu silné slovo, protože se Sophií spíš dáváme přednost tomu, aby věci nenásilně plynuly, než abychom se příliš vkládaly do jejich organizace. Většina toho plánování spočívala ve vzájemném setkávání se, povídání si a ve sdílené radosti z rostoucího bříška.

Vracely jsme se k Sophiině prvnímu porodu, který proběhl před pěti lety plánovaným císařským řezem. Miminko, tedy holčička, která za těch pět let vyrostla v krásnou a chytrou slečnu, bylo v postavení koncem pánevním. Sophie, stejně jako mnoho jiných žen, které rodily operativně, litovala toho, že už sice dítě má, ale vlastně nikdy nezažila porod, neprožila porodní bolesti, neví, jaké to je, když dítě projde porodními cestami. A nejvíc ji na prvním porodu mrzelo, že celý první den po narození dcery strávila sama na JIP a že jí miminko přivezli až druhý den.

Mít miminko stále u sebe

Postupně Sophie dospěla k tomu, co by si u druhého porodu přála nejvíc: porodit vaginálně, pokud možno bez medicínských zásahů. A po porodu mít miminko stále u sebe.

Chlapeček, který se má narodit na počátku února, svoji maminku držel v nejistotě. Stejně jako jeho starší sestra se v děloze usadil do meditační pozice s překříženýma nohama a zadečkem pěkně dolů. A tak jsme se Sophií miminko přemlouvaly, domlouvaly mu, Sophie masírovala bříško, zkoušela pozice k přetočení miminka… a občas propadala panice, zatímco já jsem věřila a cítila, že nás miminko jen testuje a že se nakonec otočí pěkně hlavou k „východu“.

Muž u porodu

Zatímco píšu o Sophii, o sobě a o očekávaném miminku, napadne vás možná, kde se v tomto příběhu ztratil tatínek a partner. Neztratil se nikam. Je tam, kam muž během těhotenství a porodu své ženy patří – poblíž, při ruce, připraven poskytnout rodině ochrannou náruč, ale zároveň se zbytečně neplete tam, kde se necítí užitečný.

Našel si svoji pozici tam, kde se cítí dobře. Nenechal se znejistět trendem, že každý muž musí být u porodu svého potomka, a naopak byl velmi potěšen, když jsme si spolu povídali a já mu řekla, že si myslím, že muž k porodu vlastně nepatří. A že si myslím, že přímo u porodu žena potřebuje spíše ostatní ženy, zatímco její muž by měl být na doslech od ní a „ohřívat vodu“. Mám totiž pocit, že v dobách minulých, když do domu rodičky přijela porodní bába a odeslala budoucího otce vařit hrnce horké vody, šlo vlastně jen o to, aby se jej elegantně zbavila a zabavila ho (protože k čemu by u porodu potřebovala tolik vroucí vody?).

Shodli jsme se na tom, že Sophiin muž chce být blízko, ale nikoliv přímo přítomen porodu. A že to tak vyhovuje jemu a hlavně to tak vyhovuje Sophii. U porodu budu Sophii doprovázet já (jen o málo trpělivější než průměrný muž, ale snad schopná se chvíli vzdát své přirozenosti a chovat se jako skutečná pečující přítelkyně) a tatínek vejde na scénu hned poté, co se miminko narodí, protože v tu chvíli ti tři musí být spolu, aby se mohli vzájemně poznat a radovat se z toho, že jsou rodina.

Plán na sestavení porodního plánu

V okamžiku, kdy jsme si všichni ujasnili, co od sebe navzájem očekáváme, nastal čas začít konkretizovat představy o porodu a sestavit porodní plán. A to jak pro variantu císařského řezu (neboť miminko bylo šest týdnů před termínem porodu stále otočeno zadečkem dolů), ale s nadějí také pro možnost, že Sophie bude rodit vaginálně.

V pokračování si přečtete, jak Gaurí se Sophií sestavovaly porodní plán, a dozvíte se například i to, proč je porodní plán u porodu vlastně důležitý.

NĚKOLIK UŽITEČNÝCH INFORMACÍ

Sophie si vybrala k druhému porodu porodnici v Neratovicích. Důvodem výběru byly především dobré reference, intimnější a domácké prostředí malé porodnice a také dostupnost od místa bydliště. Městská nemocnice Neratovice nepožaduje po rodičkách registraci, pouze je žádá o návštěvu ve 36. týdnu těhotenství, kdy začnou docházet do zdejší těhotenské poradny. Porodnice pořádá každé pondělí od 16.00 hod. pravidelné prohlídky, při nichž se nastávající maminky a jejich doprovod mohou seznámit s chodem oddělení a prohlídnout si porodní sály (mají tu dva samostatné). U porodu mohou rodičku doprovázet dvě osoby. Kromě partnera nebo jiného rodinného příslušníka to může být i dula nebo samostatná porodní asistentka. Poplatek za přítomnost doprovodu činí 600 Kč, může být přítomen po celou dobu porodu. V případě porodu císařským řezem není přístup doprovodu na porodní sál povolen.  Během první doby porodní může žena využít například rehabilitační míče, aromaterapii, pobyt ve sprše či ve vaně. Porodnice nabízí medikamentózní tlumení bolesti u porodu pomocí epidurální analgezie nebo Nubainu.  Porod je hrazen ze zdravotního pojištění, pouze v případě využití nadstandardních služeb (například využití koupele ve vaně apod.) se platí příplatky za tyto služby dle ceníku. Pobyt matky s dítětem na oddělení šestinedělí probíhá formou rooming in. K dispozici je i pět jednolůžkových nadstandardních pokojů, na nichž může být spolu s matkou ubytován také doprovod. Cena za nadstandardní pokoj se pohybuje kolem 1 300–1 500 Kč za den.  Další informace: na www.almeda.cz, na webu www.aperio.cz nebo telefonicky na čísle +420315637111.