Já sám!

Vytváření svého „já“ je to nejpodstatnější, co na dítě čeká po první etapě života, kdy žilo vlastně v jednotě se svou maminkou. Nyní si začíná uvědomovat samo sebe jako samostatnou bytost.

Ruku v ruce s tím však naráží na různé hranice – ve vztazích, ve vlastní dovednosti – což ho mnohdy rozčiluje. Navíc při svých výbojích samostatnosti jako by testovalo i své rodiče, zda v nich má nadále takovou oporu jako dosud. Jako by si v duchu říkalo: „Budeš mě mít ráda, i když už jsem „velký“ a když „už tě tolik nepotřebuju“?“

Chladná hlava a vřelá náruč

Nemůžeme dítě podezírat z vypočítavosti, že zkouší lásku svých nejbližších. Je to dáno od přírody. Nejmoudřejší je v těchto náročných chvílích zachovat chladnou hlavu a nenechat se dohnat ke konfrontaci.

Sice by dosáhlo svého, ale zároveň by mnoho ztratilo. Dítě má v tomto věku přirozený sklon k panovačnosti, vycházející z jeho přirozeného egocentrismu, tedy z pocitu, že celý svět se točí kolem něj. Dítě – vítěz by skončilo s pocitem osamělosti, zmatené a vystrašené. Mohlo by pak mít až tyranizující potřebu se znovu a znovu ujišťovat, protože jeho vůdcovství by byla jen jeho nová náhradní jistota získaná místo opory, kterou mělo dřív v pevné lásce rodičů.

Aby k této smutné situaci nedošlo, měl by se rodič pokusit zaujmout postoj přirozené autority. Dítě potřebuje cítit naše poselství, že ho máme rádi takového, jaké je, i když zrovna „zlobí“. Zároveň potřebuje pochopit, že žijeme ve světě, kde platí určitá hranice a pravidla, která jsou dána něčím, co nás přesahuje: přírodou a společností. A my jsme tu od toho, aby to pochopilo.

Láska místo konfrontace

Místo konfrontace, která má smysl mezi dvěma rovnocennými partnery, nikoli v tak nerovné dvojici, jako je dítě a dospělý, lze doporučit jen neochvějný láskyplný postoj.

„I když se dítě vzteká, můžeme ho pevně obejmout, posadit si ho na klín. Protože dítě ještě neumí o svých pocitech hovořit, umožníme mu, aby je plně prožilo v bezpečí naší náruče. Musíme být nad věcí, nenechat se strhnout k negativním emocím,“ doporučuje psycholog Jaroslav Šturma.

Vyčištění rány

Dítěti pomůžeme ventilovat jeho emoce tím, že ho obejmeme nebo alespoň jemně tělesně kontaktujeme a příjemným hlasem mu řekneme, aby se u nás vyplakal a vyvztekal ze sebe všechno, co ho trápí. Také je dobré dítěti vyprávět o svých emocích, které se pro změnu nahromadily v nás. Ne však vyčítavě, ale věcně. Nakonec dítě nezapomeneme ujistit, že ho máme rádi. Takovýto emočně vyostřený moment je potřeba vydržet až do chvíle, kdy dojde k vyčištění citového „hnisu“. Dítěti se pak uleví a začne se chovat normálně.

„Ať je po tvém“

Je také užitečné, když dítě pocítí důsledky svého chování, svých rozhodnutí. Umožněte dítěti zkušenost (v rámci zdravého rozumu) „tak ať je po tvém“, i když to vyžaduje takřka svatou trpělivost.

Když například nechce rukavičky a venku mrzne, určitě po chvíli zjistí, jaká je mu zima a rukavičky si rádo vezme. Zodpovědnost za bezpečí dítěte má však dospělý, takže žádné příliš krkolomné experimenty nepřipustíme.

Změna situace, odvedení pozornosti

V situacích, které se zdají být neřešitelné, pomáhá odvést pozornost dítěte k něčemu jinému. Dítě vypustí z hlavy stávající konflikt a uklidní se. Každopádně zachováme klid a láskyplný postoj. Když nám čas dovolí, můžeme zkusit ještě opačný postup: sami začneme dělat něco jiného, ale dítě máme nadále pod dohledem.

Není nutné se konfrontovat. Dítě vztek za chvíli přejde, protože vycítí naši spolehlivost: jsem pořád tady, počkám na tebe.

Co dělat, když jsme v koncích

Pokud jste se s dítětem „svéhlavičkou“ dostali až na pokraj situace, která by ohrožovala jeho zdraví, využijte zkrátka své fyzické převahy (například ho odneste z vozovky a pod…). Když jsme naopak my sami v napětí (stres ze spěchu apod.), zvyšujeme šanci, že dítě dostane neovladatelný záchvat vzteku.

Úkolem pro rodiče, jistě někdy náročným, je dítěti ukázat, že jsme to my, kdo ví, co je správné a co je zapotřebí dělat. Když prší, nic s tím nenaděláme, je to řád přírody, kterému se musíme přizpůsobit, a pláštěnku si prostě vezmeme.

Kdo z koho

Jak už jsme zmínili, nemůžeme přistupovat k dítěti jako k sobě rovnému. To neznamená, že ho budeme ignorovat, naopak se pokusíme s ním věci prožít, být s ním. Argumenty nebo vysvětlování často nepomáhají, s malým dítětem komunikujeme hodně mimoslovně.

Nejde o to, abychom nad ním „zvítězili“ nebo ono nad námi. Kdyby dítě vyšlo z této přetlačované jako vítěz, stal by se z něho osamělý poutník, který by nás pak nadále tyranizoval. Když jsou požadavky dítěte přiměřené, je dobře mu vyhovět, vyzkoušet jeho nápad. Řešením je láskyplná důslednost. Dítě není zralé na partnerskou debatu a nemůže překročit určité hranice.

Když je léto a chce modré sandálky místo červených, není to problém. Když chce sandálky a venku sněží, nevyhovíme mu. Nezapomene ho však ujistit o své citové náklonnosti.

Abyste věděli, že v tom určitě nejste sami, přinášíme příběh jedné maminky:

Ahoj, jsem už úplně na prášky z Jiříčkova Já sám. Nevím, jestli tím projde každé dítě (ale z okolí mám pocit, že v takové míře, jako u nás, rozhodně ne). Období vzdoru a k tomu potřeba vše dělat sám u nás znamená 250 x za den záchvat vzteku. Rve mi z rukou ráno pyžamo, když rozsvítím, zhasne a rozsvítí sám, když ho obleču, svleče se a oblíká se sám, splachuje sám, trhá mi z rukou boty, bačkůrky, ovladače, když vařím, stojí na stolku za mnou a bere mi z rukou nůž, cibuli, vařečku, hrnce, jídlo, snaží se vše umývat ve dřezu, když mu otevřu dveře u auta, s řevem je zabouchne a otevře si je sám, SÁM vleze do auta a SÁM za sebou zavře. Škube mi z rukou klíče, protože musí otvírat sám. Běda, když mu sáhnu na čepici nebo chci sundat boty od sněhu – okamžitě leží na zemi s řevem a skandováním já sám. Nejhorší když spěcháme – je mu jedno, že spoustu věcí neumí, prostě je bude dělat sám. Když jde kakat, tak si SÁM za sebou zavře dveře, a pak si sám utírá zadek – dovedeš si představit,jak to dopadá – sám se snaží štětkou čistit mísu… Taky mi rve z ruky sprchový gel a sám se myje. Je to úplně šílený, samozřejmě se snažím nechat ho dělat samotného věci, které umí nebo které jsou vhodné, aby dělal. Ale 90 % toho, co chce sám dělat, prostě neumí nebo nesmí a potom se okamžitě válí po zemi. Za jedno vaření oběda je to tak 20 x… a pak mi ještě rve lžíci, že bude jíst sám (všude lítá jídlo) a pak se s ní vrtá v jídle a nejí, ale běda jak se jí dotknu… Nedávno sám nakrmil u známých rybičky v akvárku tak, že všechny umřely. Pak viděl, jak maminka krájí vajíčka a sám si nenápadně došel pro kráječ a při krájení hopíka z něj vylítaly všechny drátky. Taky jsme nedávno zavedli krátký sestřih, protože si sám moc pěkně zastřihl ofinku… Už se mě pokusil i vystrnadit od volantu, že bude „Jíša šídit ám, zavži dveži maminko“, ale to mu fakt nevyšlo. Máte to někdo taky tak?

Zdroje:

Prekopová, J.: Malý tyran. Portál, Praha, 1993.

http://www.emimino.cz/modules.php?name=Forums&file=viewtopic&p=171908