Inspirujte se u zvířecích matek

Porodit a zahřát

Když se žena rozhodne, že bude mít dítě, mohu jí jen doporučit, aby se po dobu těhotenství ladila na maminku. Na tu zvířecí. Co udělá jako první, když porodí své mládě? Celé ho olíže a okamžitě zahřeje.

Ano, už i u nás v porodnicích dostane maminka miminko k sobě, někde nahé, jinde zabalené. Ale pro dítě by bylo úplně nejlepší, kdyby se tak stalo bezprostředně po jeho porození, když je ještě celé od plodové vody a krve.

Maminka by si ho položila na prsa a ono by slyšelo tlukot jejího srdce. Toho srdce, které bylo pro něj v době, kdy bylo v bříšku neklamnou známkou bezpečí. Tím, že by si ho maminka hned přivinula na hruď, nebyl by přechod na svět pro něj takový šok.

Nošení mláďat je fajn, ale…

Některé maminky si oblíbí nošení dětí v šátku, což je velice správné. Ale nemělo by v šátku být pořád. A jsme zpátky ve zvířecí říši. Zvířata mají jakoby jasně stanovený moment, kdy mládě potřebuje „poňuchňat“, poobjímat, být u mámy. A pak je druhý moment, kdy ho máma nechává samotného a jenom se dívá, jak se chová.

Totéž by měly dělat lidské maminky. Ano, je dobře, že se snažíme být hodně s dítětem – citové pouto je důležité. Ale neměly bychom si z malého vypěstovat klíště, které na nás bude neustále viset.

V období, kdy je dítě bez mámy – stejně jako mládě v přírodě –svými smysly poznává, co se kolem něho děje. Tím, že je necháme samotné, pomáháme rozvoji všech jeho smyslů a podporujeme je v samostatnosti a sebejistotě.

Lvi a něžné tresty

Další kapitolou, kterou bychom měli odkoukat od zvířat, je výchova. Sledujeme-li film o lvech, určitě spatříme lvici, která v klidu leží a lvíčata po ní lezou a koušou ji do uší, tahají za tlapky. Když toho má lví máma plné zuby, jenom mrskne ocasem, tlapou a v tu chvíli leží sama.

Po chvilce mláďata zase přijdou a zase si s mámou hrají. Když toho má zase dost, opět zasáhne. Její „výchovný pohlavek“ lvíčatům neublíží. To, co my lidé tady nemáme dáno, je míra takového negativního dotyku. Chceme-li svému batoleti dát najevo, že se něco nedělá, měli bychom ho – stejně jako lvice – jemně plácnout přes ruku, aby ho to nebolelo, jen tak trošku štíplo. Aby vědělo, že se nějaké věci nedělají a že všechno má své hranice.

Opice a cesta k samostatnosti

Nedávno jsem v zoo sledovala opičí rodinu. Tři dospělí a čerstvě narozené mládě. Mládě balancovalo na větvi, celé nejisté a vyjukané. Dospělí byli rozsazeni kolem něho, připraveni skočit, kdyby bylo potřeba. Krásný pohled. Rodina prožívá, jak jejich potomek nesměle objevuje svět a získává první zkušenosti. Opice nechaly mládě párkrát zakníkat, nechali ho, aby si vyzkoušelo udržet se na větvi. Pak ho jedna z nich odnesla do bezpečí.

My lidi postupujeme tak, že je dítě středem pozornosti a všichni se mu snažíme všechno usnadnit. Neumožníme mu, aby se seznámilo s nebezpečím a naučilo se opatrnosti, aby získávalo pod naším dohledem zkušenosti.