I tátové mohou trpět poporodní depresí

Baby-blues, tedy poporodní splín, bývá ne zvlášť příjemnou výsadou žen. Ovšem i mnozí tatínkové se těžko srovnávají s převratnou změnou, jakou znamená příchod potomka. Jen se o tom většinou stydí mluvit.

Zdroj: Shutterstock

Přitom se poporodní splín dotýká podle jedné americké studie až čtvrtiny čerstvých tatínků. Projevuje se obdobně jako u matky, totiž že novopečený otec nereaguje na příchod miminka tak, jak by se čekalo. Nejásá, nerozplývá se, naopak zažívá únavu, stres, je podrážděný i rozcitlivělý, ztrácí chuť k jídlu, špatně spí, zkrátka je deprimovaný.

Navíc se cítí odstrčený, protože matka se věnuje jen jejich maličkému. Pokud nezačne ve chvílích, kdy tyto příznaky na sobě pozoruje, jednat, zabředne do skutečné deprese.

Tajením se potíže nevyřeší

Nejdůležitější je v sobě své pocity nedusit, ale o celé záležitosti si otevřeně promluvit.

„Není za co se stydět, už od starověku si učenci všímali, že někteří muži mohu prožívat těhotenství podobně jako ženy, tedy třeba trpí nevolnostmi a dokonce i zvrací, přibírají. Podobně to bývá také po narození dítěte. Protože ale společnost není podobným emočním stavům otce nakloněna a jsou považované za projev slabosti, tak je tatínkové tají,“ říká psycholožka Mathilde Bouychou.

Proto je v první řadě důležité, aby se muži za svůj stav neobviňovali, netutlali ho, neuzavírali se do sebe. Někdy pomůže si promluvit s partnerkou, jindy s kamarádem. Čerstvá maminka by se také měla snažit tatínka přesvědčit, že miminko není jeho rivalem, že všichni teď mají nové role, na které si musí zvykat. Ono je to sice obecně známé, ale neškodí jim to občas připomenout.

Čtěte také:

Procházka minovým polem

Tátou se nikdo nestane přes noc. I když si muž na tuto myšlenku devět měsíců zvyká, není to snadné pak v reálu, zvlášť v začátcích. Do pevného spojení matka-dítě se nevstupuje lehko, cestička vede přes drobná gesta a přibližovací manévry otce k dítěti. Partnerka by mu měla pomoct, pokud se ze začátku cítí nejistý v péči o miminko, bojí se, aby něco špatně neudělal, jejich malému neublížil.

Je potřeba mu dodávat kuráže, chválit, aby to nevzdal. Až si osvojí základní úkony jako přebalování, koupání atd., bude se cítit užitečnější, na svém místě.

Přijmout novou roli chvíli trvá

V novém triu by měl každý mít své místo, svou roli. Nějakou dobu trvá, než se s tím všichni sžijí. Muž je často zaražený proměnou své partnerky, intimní život už není, jak býval. Právě v tom by mohl pomoct zase on jí, aby se neupínala jen k dítěti. Neškodí jí sem tam přinést kytku, zajistit si hlídání a zajít si někam sami ve dvou, prostě trochu oprášit svůj vztah, i když v novém hávu.

Pozor na skutečnou depresi

Poporodní splín u tatínků se vyskytuje často ve spojitosti s problematickým těhotenstvím partnerky a s komplikovaným porodem, případně když jeho žena inklinuje k poporodní depresi. Důležité je, aby si sami tatínkové včas všimli příznaků, aby stav toho jistého vykolejení nepřerostl ve skutečnou depresi.

Neměli by se bát svých emocí, nestydět se za ně, prostě přijmout jejich existenci, protože teprve pak se s tím dá něco dělat. Pokud symptomy přetrvávají ještě několik měsíců po narození dítěte, je dobré vyhledat specialistu. V podstatě platí ty samé kroky jako u maminek s poporodním splínem.

Styděl jsem se brečet

„Po narození dcery jsem prodělal skutečné baby-blues. Už těhotenství ženy jsem silně prožíval, protože je epileptička. Dokonce jsem přibral deset kilo. Byl jsem u porodu, který trval 17 hodin a skončil nakonec císařským řezem. Potom byla žena s malou dlouho v nemocnici. Sám jsem nepoznal otce, takže jsem se bál, že svou otcovskou roli nezvládnu.

Od prvních dnů jsem žil ve stresu, budil jsem se v noci, chodil jsem se dívat, jestli malá dýchá. Měl jsem strach, abych něco nedělal špatně… Cítil jsem neobvyklý smutek, často jsem se bez příčiny rozbrečel. Pořád jsem si říkal: Jsi chlap, nějaké depky, to není nic pro tebe, to si nemůžeš dovolit. Nakonec jsem našel pomoc ve spolku, který si říká Ateliér budoucích tátů, tam mi pomohli najít sebedůvěru a poradili, co dělat.“

(François, otec Paoliny)