I nudit se může být prospěšné

I dobře míněná rada může být přehmat. Zrovna jako v této situaci. Matěj totiž momentálně bloumá ve svém vyfantazírovaném světě a představuje si, jak pirátský koráb bičuje strašlivý lijavec. Jeho otec v tu chvíli stojí pevnýma nohama na zemi a myslí si, že dítě by se nemělo nudit, že je třeba ho zabavit, zaměstnat, protože jinak začne zlobit a kdovíco ho může napadnout. Nenapadne ho, že jeho syn zažívá právě báječná dobrodružství v imaginárním světě a on ho z nich vytrhuje.

Nudu jsme si vymysleli sami

Nuda má v dnešní společnosti, vzývající dynamiku, aktivitu, stimulaci, černý puntík. Podle panujících kritérií jde ruku v ruce s pasivitou až leností a zavání depresí. Přitom jejím stvořitelem je sama naše civilizace. „Určitá etnika, která se každodenně musí starat o živobytí, o přežití, ve svém slovníku slovo nuda nemají. Nuda je výtvorem a luxusem naší městské civilizace zatížené sedavým způsobem života,“ podotýká francouzský psycholog Patrick Lemoine, autor knihy Nudit se je štěstí.

A co je horší, svůj přístup k nudě přenášíme i na své děti.  Chválíme je za to, když jsou produktivní, hodně toho stihnou, a nenecháváme jim ani chvilku volnou, žádný „mrtvý“ neužitečný čas. Přehnaná stimulace dětí, snaha pořád je něčím zaměstnávat se však ukazuje jako kontraproduktivní.

Řetězení aktivit šlape na krk fantazii

Nudit se je pro psychiku dítěte blahodárné, rozvíjí to jeho kreativitu, vnímavost, vede k autonomii. Pozor, neměli bychom si plést nudu a nicnedělání, to by byla chyba. Také bychom neměli nudu pranýřovat. Naopak je přínosné čas od času nechat dítěti v programu pauzu na to, aby mohlo bloumat v myšlenkách, rozvíjet fantazii, mít své tajné světy a dokázat v nich být samo, poradit si samo. Kupodivu nuda prospívá i soustředěnosti. O to všechno bychom dítě okrádali, pokud bychom se ho snažili něčím zaměstnat ihned, jakmile skončí s nějakou aktivitou.

Taky bychom neměli podléhat představě, že když je dítě fyzicky nečinné znamená to automaticky, že je nečinné i duševně. Bývá to právě naopak. Vždyť jen takové prosté pozorování toho, co matka dělá v domácnosti, zaměstnává mozek malého dítěte maximálně. Pokud se dítěte zeptáme, jestli se nenudí, zůstane na nás zpravidla udiveně koukat. Těžko to slovo chápe, do jeho slovníku nepatří.

Televize není hojivou náplastí

„Aby ses nenudil, pustím ti televizi,“ nabízejí občas rodiče dětem. Právě o vliv televize na dětskou imaginaci se zajímala anglická psycholožka Teresa Beltonová. Zarážel ji totiž nedostatek představivosti ve slohových pracích dětí ve věku 10 až 12 let. Pak objevila jednu kanadskou studii z 80. let, kde se porovnávaly děti ze tří vesnic. V jedné měly televizi s několika programy, v druhé jen s jedním a ve třetí s žádným. Pokud jde o imaginaci, tak z toho vyšly nejlépe děti bez televize. Když si ji pak jejich rodiče pořídili a nechali je se dívat, tak šla úroveň imaginace dolů a dostala se na roveň ostatním „televizním“ dětem. Teresa Beltonová v rámci svých výzkumů vyzpovídala některé tvůrčí osobnosti a ptala se jich, jak to měli v dětství s nudou.

Jedna z nich, spisovatelka a herečka Meera Syalová, jí vyprávěla, jak bylo pro ni o prázdninách na venkově důležité, že měla hodně volna, kdy si mohla dělat, co chtěla. „Začala jsem si psát deník, možná právě to odstartovalo moji spisovatelskou kariéru,“ svěřila se. Slavná neurovědkyně Susan Greenfieldová si zase vzpomíná na svůj zvyk z dětství si zapisovat a kreslit své zážitky Provází ji dodnes v „mrtvém“ čase, jako je třeba let letadlem. Na palubu si bere papír a pero raději než laptop.

Čtěte také:

• Chytré hračky podporující dětskou fantazii a kreativitu
• Tablety a spol.: Brzdí vývoj dětí, nebo mu pomáhají?
• 5 nebezpečných věcí, které bychom měli dětem dovolit

Drobné popostrčení neškodí

Malé dítě je ale na nás závislé, my řídíme jeho čas, podněty od nás potřebuje. Jak tedy najít správnou proporci pro to, abychom ho nenechali zcela napospas jeho „nudě“ a na druhou stranu ho nezahltili řízenými aktivitami? Nejlepší je mu neservírovat program zcela hotový, ušitý na míru podle našich představ. Může to mít podobný efekt jako dárek k narozeninám. Vybíráme ho přepečlivě a nakonec na něm dítě zaujme nejvíc jeho obal. Ale citlivá pomocná ruka neškodí.

Můžeme třeba dítěti navrhnout, ať se jde podívat do zahrady, co by se tam mohlo hodit jako potrava pro dinosaury. Ty větší můžeme třeba zaujmout nápadem, že mohou vyrazit s kamarády fotit a pokusit se stvořit jakýsi fotopříběh. Ale se stimuly to nepřeháníme. Být „odpojený“ a bloumat ve vlastním světě prospívá nejen dětem, ale i nám dospělým.