Erotický sňatek v kostele
S manželem jsme spolu chodili dlouhých šest let. Pak jsme si řekli, že svou lásku zpečetíme sňatkem, který od nás už stejně každý očekával. Oba jsme to brali jako formalitu, šlo přece jen o ten „papír“, označovaný jako oddací list.
Zdroj: archiv redakce
Tak jsme také přistupovali ke svatebním přípravám, měli jsme na ně všeho všudy měsíc a půl. Žádný stres, žádná honička. Svatební šaty jsem si vybrala po patnácti minutách od vkročení do svatebního salonu a samozřejmě za doprovodu svého „nastávajícího“. Neznám lepšího kritika.
Přípravy cukroví se s radostí ujaly obě naše maminky a babička. Kytice jsme nechali zhotovit hned v prvním květinářství, na které jsme narazili a svatební oznámení jsem řešila objednávkou přes internet. Dorazilo mi poštou, den před pečením a rozvážením koláčů, takže jen tak tak. Ostatní přípravy probíhaly také v pohodě. Uteklo to, až konečně nastal den „D“.
Byl to poslední slunečný den začátkem září. Nebe jako malované, den k pohledání.
Ráno jsem vstávala brzo, abych si stihla vymodelovat dokonalý účes, namalovat si „hezký“ obličej a hlavně, abych vydatně posnídala. Bez pořádné snídaně nedám ani ránu. Před desátou hodinou dopoledne přišel můj nastávající, aby mi pomohl do svatebních šatů. On jediný věděl, jak šaty vypadají a hlavně, jak se do nich mám vlastně nasoukat. Ve svatebním salonu mu paní majitelka všechno vysvětlila. Měla jsem sukni a korzet se šněrovací stuhou na zádech. A právě ten korzet mi uvazoval můj skoro-manžel.
A pak už všechno uteklo dost rychle. Neustále mě někdo občerstvoval slivovicí, rodiče nám dali své požehnání, sousedi viseli na plotě, když jsme vycházeli z domu k autům a pak už honem do kaple, kde nás měli oddat.
K oltáři mě vedl taťka, který byl také značně posilněn slivovicí, takže jsme se opírali jeden o druhého a oba se široce usmívali. Ne nadarmo se říká „jaký otec, taková dcera.“
Když mě dovedl k oltáři a předal ženichovi, mohla ta nejdůležitější část svatby začít. A taky že začala!
Oddávající nám četla, jak se máme mít rádi, jak máme vychovávat budoucí potomky a že máme jeden druhému „vařit v nemoci čaj“ nebo tak nějak to bylo. Všechny ty rady mi šly jedním uchem tam a druhým uchem ven. Stále jsem se široce usmívala, až po chvíli mi trochu ztvrdly rysy, protože jsem cítila značnou úlevu v oblasti hrudního koše. Nebylo to ale tím, že by se mi začalo ulevovat od skoro končícího obřadu, ale korzetem, který se pomalu ale jistě povoloval.
Můj „drahý“ totiž nedostatečně utáhl uzel!!! A najednou bylo toho, co jsem musela hlídat, moc : – odpovědět „ANO“, držet kytici, navléknout prstýnek a políbit (teď už) manžela. Neměla jsem šanci a korzet se sesunul až k pasu. A bylo to!!!!!
Nahá v kapli a ještě k tomu v objetí s chlapem! To museli všichni svatí zavírat oči.
Svatí možná, ale určitě ne můj manžel a svatebčané. Ti si to vychutnali. Mně to v ten moment bylo tak nějak všechno jedno. Stačila jsem alespoň zvednout svoji nevelkou kytičku před prsa a dál děj se vůle boží. Všichni se moc smáli, tleskali a fotili. Já to brala také s humorem.
Manžel mi korzet zase zavázal (tentokrát už pořádně) a už přicházeli rozesmátí gratulanti, z nichž si někteří neodpustili malé „rýpnutí“, že prý jsem moc nedočkavá svatební noci.
Svatba pak pokračovala obědem, tanečním veselím a zase jídlem a zase veselím, až do ranních hodin, kdy jsme oba padli do postele a usnuli jak Šípková Růženka. Ráno jsme si vynahradili svatební noc a začali si pomalu zvykat na pojmy: manžel, manželka, vdaná, ženatý……
Ráda na to všechno vzpomínám a myslím, že určitě nejsem sama. Kameramanovi z toho všeho čočka na kameře nepraskla, takže si mohu ty chvíle neustále připomínat.
Petra Mudrochová
Lukavec 105
