Dudlík a vývoj řeči

Dítě se učí i čekání

Jak je na tom naše miminko? Za svůj krátký život má zkušenosti s čekáním minimální. Není se čemu divit, že na svoje potřeby hlasitě upozorňuje. Nemluvně neví, že my máme režim či plán, ve kterém fungujeme, svoji situaci vnímá jako definitivní, teď v tuto chvíli. Neví, že matka je s jídlem nablízku nebo ještě vyndá prádlo z pračky a pak ho pochová.  Teprve dítě ve věku kolem půl roku se může začít úspěšně s takovou zátěží vyrovnávat, má-li za sebou správné předcházející zkušenosti, které mu pomohly získat pocit jistoty, bezpečí, lásky a péče.

Víra pro život

Když je pro dítě frustrace příliš dlouhá a navíc se opakuje příliš často, přestane věřit, že se jeho potřeby splní, přestane mít zájem, ztratí naději a přestane svoje potřeby vyjadřovat. Z frustrace se stane deprivace. Její následky pro další zdravý psychický vývoj jsou dalekosáhlé. Tuto zkušenost si dítě ponese po celý život a bude se promítat do nových životních situací. Dítě bude pravděpodobně pasivní a bez fantazie. Nebo bude v prosazování svých potřeb agresivní a bezohledné, významně se naruší jeho komunikace s okolím. Nebude mít pocit jistoty a bezpečí, něco bude „chybět“.

Dudlík, neboli šidítko

Abychom dítěti nabídli nějakou alternativu při překonávání útrap čekání, volíme jako pomocníka tzv. dudlík neboli šidítko. Tato věc se stává součástí výbavy pro miminko již pravidelně, má dlouholetou tradici a jak název napovídá, jejím smyslem je dítě vlastně „ošidit“. Dudlíček používáme hlavně ve chvílích, kdy si s projevy dítěte nevíme rady. Chceme jím dítě uklidnit, nabízíme mu vlastně umělou napodobeninu prsní bradavky. Pokoušíme se ukončit jeho frustraci, když selhaly ostatní možnosti. V takových chvílích dítě také často cumlá svůj vlastní palec, cíp peřinky, hračku a napodobuje sací pohyby. Mnoho odborníků rodičům používání dudlíčku jako prevenci před dumláním palce doporučuje. Každý rodič by to měl dobře zvážit, obě varianty mohou představovat v budoucnu možné problémy při „odvykání“.

Dudlík jako návyk

Jedna moje známá používala místo názvu dudlík termín „ucpávka“. Jak trefné! Pusinka dítěte je totiž skutečně dudlíku plná. Pokud se tak děje neustále a dlouhodobě, v ústech není dostatečný prostor pro přirozený rozvoj mluvidel, dítě má menší prostor k experimentování s hlasem, ovlivňuje se tvar čelisti a postupně i artikulace. Dumlání se stává návykem, který se později často velmi komplikovaně odstraňuje. Při častém a dlouhodobém dumlání dudlíku i palce se jazyk vysouvá směrem dopředu. Posiluje se tím nesprávný průběh polykání, kdy se jazyk nepohybuje směrem k tvrdému patru, ale mezi zuby. Výsledkem je otevřený zubní skus, nesprávný vývoj zubů, křivá čelist, narušená artikulace. Následkem toho dítě čeká nejen finančně a časově náročná péče ortodontisty, ale také dlouhodobá logopedická péče.

Kdy odebírat dudlík

Dítěti, které si na dumlání zvyklo, bychom měli dudlík odebírat vždy, když je spokojené a nepláče, vždy, když si s dítětem povídáme a čekáme, že nám bude „odpovídat“. Když je dítě aktivní, např. leze, hraje si, prohlíží si ručičky apod., je téměř trestuhodné nechávat ho při tom dumlat. Dále není nutné, aby mělo miminko dudlík, když spí. Často s dudlíkem usne a ve spánku ho vyplivne. Není důvod, proč mu ho opět do úst vracet.

Nabídka šidítek je dnes bohatá, mají různé tvary, materiály, barvy, velikosti… Není to však, milé maminky, estetický doplněk! Zamysleme se nad tím, proč miminku šidítko dáváme, kdy mu ho dáváme a jak dlouho ho má v ústech. Všem rodičům doporučuji nepoužívat dudlík jako univerzální řešení jakékoli nespokojenosti miminka. V první řadě by se měl vychovatel nejprve snažit skutečně zjistit, proč dítě dává nespokojenost najevo a co mu vlastně chybí.