Dopad ústavní výchovy (pokračování)

Povšimněte si bezcennosti života svého i druhých lidí a neschopnosti empatie. To je příznak strádání, protože při něm se lidé řídí pravidlem sdílené frustrace, tedy že zátěž či frustrace by měla být rozložena na všechny členy skupiny rovnoměrně. Tedy nevidí utrpení druhého do té doby, dokud mají pocit, že oni sami trpí víc. To vede k tomu, že se chovají vůči druhým často bezcitně a krutě.

Zklidňovací manévry

„Kojenec se energicky pohybuje, nahlas křičí a dobře saje.“ Takový byl popis kojence podle Klementa a kol. (1981). Mimochodem na vojenské katedře nás udivovalo, že se tento popis do písmene shodoval s definicí vojáka. Vtip ale stranou. Důležité je, že dítě se rodí s převahou aktivačních mechanismů. Úkolem rodičů a především matky je naučit dítě samo sebe zklidňovat. To je intenzivní práce minimálně do školního věku. Toto fyziologické přebuzení a podráždění nemluvňat je velmi účelné, protože dítě v krátké době musí vytrénovat ochablou muskulaturu k tomu, aby se samo obrátilo a bylo schopné lézt po čtyřech. Bohužel psychicky to znamená, že se lehce předráždí, ale těžko zklidní. Dítě snadno vzbudíme, ale přetěžko uspáváme.

I zde je dětská psychika opačná než u dospělých, proto ji též dospělí nechápou. Co děti mají na kolíbkách, houpačkách, kolotočích, prolejzačkách? Vždyť dospělý z toho má tak akorát mořskou nemoc. Nenajdeme dospělého, který by usnul jen za předpokladu, že se s ním bude jezdit přes práh. Jenže lidi patří mezi nošence, kteří na rozdíl od hnízděnců svá mláďata nosí. Takže ta jsou naprogramována tak, aby usínala, když se matka dá do pohybu. Kolíbka je tedy jen napodobenina pánevního pohybu matky při chůzi. Pohyb, třesení, zrychlování a zpomalování na děti působí narkoticky a zklidňuje je, protože to znamená, že matka se jim stejně nemůže věnovat.

Naopak klid je probouzí a aktivuje opět právě naopak než u dospělých. Klid totiž znamená dvojí – buď že „matka se zastavila, může se ti věnovat, hrát si s tebou a zásobovat tě podněty“. Nebo horší variantu „matka se ztratila, proto je třeba křičet, aby tě našla“. Toto genetické naprogramování děti má ale v ústavu katastrofální následky. V běžném kojeneckém ústavu na jednu sloužící sestru připadá šest nemluvňat. V náručí je možno držet jen jedno, tedy zbývajících pět má pocit, že matka se jim nevěnuje, protože se ztratila. Ztráta matky je však ohrožení života. Tedy jak o život také řvou až do naprostého vyčerpání, pak dají sestřičkám pokoj. Jako student jsem chodil na praxi do kojeneckých ústavů a vzpomínám, jak mi sestřičky říkaly: „Vidíte? Křičí. My jsme vám to říkaly, že si s nimi nemáte hrát…“

Dospělá optika většinou spojuje stres s přítomností nebezpečného objektu. Tomu odpovídá i okřídlená definice: Stres je příprava organismu na boj či útěk. To ovšem není optika malých dětí. U nich nečastější stresor není přítomnost nebezpečného objektu, ale naopak absence pečující osoby. Definici stresu bychom měli správně rozšířit – stres je příprava organismu na boj, útěk či přiblížení. Dítě při separační reakci je ve stresu.

Stres je alternativní fyziologický stav, který zvyšuje fyzickou výkonnost organismu na úkor mnoha jiných procesů – trávení, imunity, vyšších kognitivních funkcí ap. Chronický stres, který známe u manažerů a u kterého si dobře uvědomujeme jeho destruktivní následky na psychiku a zdraví, najednou nevidíme u ústavních dětí jen proto, že ony jsou frustrovány nepřítomností pečující osoby a ne přítomností strach nahánějícího objektu. Ale mnoho zdravotních problémů ústavních dětí by se dalo vysvětlit právě pro dospělé nepochopitelným chronickým stresem.

Děti řečeno hantýrkou informačních technologií jsou systémy s pamětí a od sedmi měsíců reagují na změnu pečující osoby, ke které si vytvořily citový stav. Pečující osobu je tedy možno výjimečně vyměnit – při dodržení překryvných lhůt a dalších zásad, ale není možno ji beztrestně střídat co 8 hodin. Bohužel pro ústavy již půlroční dítě má obstojnou paměť a není evolučně nastavené na to, aby mu „matky“ fungovaly na směny. Absurdita našeho světa vyvstane, když si uvědomíme stávající praxi. Kdyby v normálním prostředí byl u dítěte každých 8 hodin jiný člověk, vyhodnotilo by se to jako selhání rodinného systému a dali bychom dítě do ústavu. Tam mají děti to samé z principu…

Neschopnost vydržet klidový stav

Co se týká snášení stresu, můžeme s mírnou nadsázkou říci, že úkolem muže je neustále zklidňovat ženu, úkolem ženy je neustále zklidňovat děti. Učit je všechny možné manévry, jak se mohou zklidnit. Neschopnost snášet klidový stav je opět typická pro ústavní děti. Ony jsou hyperaktivní ne díky lehké mozkové encefalitidě, jak se dříve říkalo, ale kvůli rané deprivaci. Tedy ne špatně narostlý či poraněný mozek, ale zmrzačení citovou deprivací v raném věku vede ke stejné diagnose ADHD.

Tyto děti dobře snáší i krizové situace, ale nejsou schopny vydržet v klidu. Jeden muž se svěřil, že v zácpách neustále děla přestupky – jezdí přes dvojitou čáru, neustále dělá sebevražedné myšky. Trpí totiž pocitem, že se při popojíždění o deset metrů zblázní. Nakonec mu trochu pomohlo, že si do auta pořídil DVD přehrávač a ve frontách sledoval filmy. Možná i vy máte přátele, kteří nedokážou být u táboráku v klidu, neustále něco dělají – píchají do ohně, něco řežou, sekají ap. I pro ty je klid pravým prokletím.

Jenže pro tyto děti je takto prokletím i školní docházka – sedět hodinu v lavici a čekat, až budu vyvolán. Problém je i se čtením. Z psychologie reklamy víme, že existují dva druhy čtení – „manažerské“ povrchní a pak hluboké „studijní“ – podtrhávání s tužkou v ruce a výpiskami. Bohužel hluboké čtení vyžaduje i hluboké zklidnění, na které nemají manažeři v běžném frmolu čas, ale kterého nejsou deprivované děti často vůbec schopny, protože zklidněním se dostávají do velmi nepříjemných úzkostných stavů. Neschopnost se zklidnit tedy přispívá spolu se sníženou inteligencí k jejich problémům dostat se na vysokou školu.

Závěr

Stavy, ve kterých ústavní děti běžně nacházejí, jsou pro normální populaci těžko představitelné, protože zdravý člověk je zažije párkrát za život – při úmrtí blízké osoby, rozchodu. Proto i náhradní rodiče, kteří jsou s nimi každý den, jejich stavy nechápou a vykládají si je termíny jako probudily se v něm jeho špatné geny, volání přírody, hledají hranice atd. Místo toho abychom suše konstatovali – citová deprivace, poruchy identity ap.

Evoluce člověka se odvíjí dva miliony let a po tu dobu, když dítě osiřelo, tak si je osvojila buď jiná rodina nebo umřelo. Nikdy nešlo do kojeneckého ústavu. Proto tuto minulost mají děti v genech a podle ní se chovají. Praxe ústavů není schopna změnit jejich genom během jednoho století. Když bláhově se snažíme převychovat DNA, pak následkem je chronický stres a citová deprivace, které nám devastují ústavní děti.

Lidi nerodí více mláďat najednou, tedy děti jsou adaptováni na vzorec – jedno dítě jedna matka. Ne jedna sloužící sestřička na šest kojenců. Nekončící nesmyslná debata ústavy versus pěstounská péče je jen debatou o optimalizaci velikosti ústavu. Je jedno, jak to budeme nazývat, jestli pěstounskou péčí na přechodnou dobu nebo ústavem, ale potřebujeme se dostat na poměr jedno nemluvně jeden aktuálně a kontinuálně pečující dospělý. Samozřejmě pokud se dostaneme na tento poměr, tak ekonomicky vyplácí nechat tyto buňky v domácnostech a neživit celou mašinérii velkého ústavu, ale to už je jiná otázka.

Text PhDr. Mgr. Jeronýma Klimeše, PhD., klinického psychologa, publikujeme s jeho laskavým souhlasem.

Další informace na www.klimes.cz.

Zdroj: http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/prechodna_pp_recenze.html