Dokáže hypnóza léčit?

V dřívějších dobách se na hypnózu nehledělo zrovna s důvěrou. Nebyla zakázaná, ale nikdo ji nepropagoval. A jistá nedůvěra k ní trvá dodnes. Přitom se skutečně jedná o léčebnou psychoterapeutickou metodu. Je založena na změněném stavu vědomí.

Terapeut uvede člověka do hypnotického transu a pak jej z něho opět vyvede. V hypnotickém transu se dá různým způsobem pracovat na mnoha problémech.

Stačí dvacet až třicet minut u dospělých, u dětí deset minut.

Hypnóza s dětmi

S dětmi je hypnóza roztomilá proto, že obecně fungují lépe na sugesce. Navíc nejsou ještě zmanipulované všemi systémy přesvědčení. Malému dítěti řeknu, že existují trpaslíci, a ono tomu bude věřit. Tím, že děti vnímají energie, vidí energie, vidí i trpaslíky a víly. Dospělý člověk to prostě nevidí, neboť má zabudované logické systémy přesvědčení. Proč se dětem vyprávějí pohádky?… protože jim věří.

Hypnóza se mi dobře osvědčila při zadrhávání, při ekzémech, alergiích. Například dítěti alergikovi je možno ve změněném stavu vědomí říci: „Až budeš spát, přijde Mach a Šebestová a budou ti uklízet tvoje pupínky.“ Tím se posiluje imunitní systém. Jednomu dítěti jsem dala sugesci, že Mach a Šebestová mu staví srdeční přepážku. Pamatuji si, že jeho stav byl docela vážný. Ale my jsme to vylepšili natolik, že operace, kterou dítě mělo podstoupit, se odsunula.

Nevíme, co všechno náš organismus dokáže. Když vlastně přibližuji práci podvědomí, říkám, že mozek dokáže vytvořit všechno, co si umí představit. Ale když mu řeknu: „Představ si nekoně,“ nepředstaví si ho. Děťátku můžeme dát sugesci, že Mach a Šebestová dělají to a to. Dokáže si je představit, pupínky zná. Podvědomí pracuje tak, aby splnilo náš příkaz. Dětem samozřejmě neříkám, že je to hypnóza, ale: „Pojď, půjdeme se podívat tam někam hluboko, kde ty pupínky rostou. A mohli bychom tomu pomoci, aby ses pupínků zbavil.“

Kde končí mé právo

Jsou vlastně dvě metody – buď si člověk po hypnóze nepamatuje nic, nebo si pamatuje všechno. Záleží na terapeutovi. Nemyslím si, že mám právo měnit vědomí – podvědomí člověka. Takže vždycky chci, aby si lidé pamatovali všechno, co se s nimi dělo, co prožívali. Přijde mi to etické. Můj názor je, že je daleko lepší, když člověk ví, na čem jsme pracovali. Protože pokud se do podobné situace dostane podruhé, ví, jak ji dokázal zpracovat.

Hypnóza není pro každého

Hyperaktivní děti jsou obecně hůře hypnabilní, protože nevydrží v klidu, pořád se vrtí. Pamatuji si, jak jsem měla terapeutickou skupinu hyperaktivních dětí, s kterými jsem zkoušela autogenní trénink a relaxační techniky. Nakonec jsem to vzdala a řekla jim, ať si dělají, co chtějí. Lítaly všude možně po tělocvičně, byly naprosto neskutečné. Kdo si myslí, že lze touto formou pracovat s každým dítětem, je na velkém omylu.

Myslím, že se říká, že řádově tak sedmdesát procent lidí je hypnabilních. Třicet procent prostě ne, protože mají velkou volní kontrolu.

Děti mi musí důvěřovat

Je potřeba, aby dospělý i dítě svému terapeutovi věřili. Než jdu s dítětem do nějakého hypnotického transu, musí ke mně získat důvěru. Musí vědět, že u Tamary se nic neděje. Je to hezká práce.

Díky hypnóze jsem se naučila pracovat se sugescemi. V podstatě jsem si je z hypnózy vytáhla a podsouvám je dětem, aniž bych musela hypnózu provádět, což je také zajímavá technika. Řeknu třeba dítěti: „Poslouchej, když tak hezky jezdíš na kole, tak proč by ti nemohlo jít to mluvení.“

Dítě zpozorní, když mu řeknu, že jezdit na kole je horší než mluvit. Řeknu, aby si představilo, jak jezdí na kole – mám dítě na klíně a lehce ho chytnu za hlavu, je to takový lehký hypnotický trans – a: „Teď jedeš na kole a podívej, jak ti to krásně povídá, to je báječné, viď?“ Spojím aktivitu, která se dětem daří s tím, kde je problém.

Hypnóza není všelék

Hypnóza není všespasitelná. Když mi někdo zavolá, že chce ke mně na hypnózu, řeknu mu, že o tom rozhodnu já. Hypnóza je opředena různými tajemstvími a je pár úžasných příběhů, kdy se něco podaří na jednom sezení. Ale každý, kdo používá hypnózu, řekne, že se to stává výjimečně. Někdy se to může podařit na čtvrtém pátém sezení a někdy se to nemusí podařit vůbec.

Snažím se používat hypnózu v nejkrajnější míře. Lidé očekávají, že je tato forma terapie zbaví problému, aniž se o to přičinili. Dokud se však problém nerozkryje, nerozdiskutuje, neprobere, neudělá se analýza, stejně se nic neděje. Lidem nestačí si problém jenom uvědomit.

Oni řeknou: „To já vím, ale co s tím?“ Je potřeba přijít na to, proč opakují stejné chyby, proč dělají to či ono. Protože se to tenkrát naučili… Takže je třeba to změnit.

Buď je mohu nechat povídat, nebo je nechám mlčet a vedu je, dám jim sugesci: „Jestli už jste v místě problému, zvedněte pravou ruku.“ Když se dobereme problému, vrátíme se zpátky a celý problém s klientem probereme – při vědomí – a já se ho zeptám, jak by se mu líbilo, kdyby celá situace vypadala jinak. On mi to popíše, na základě vědomí. A já se s ním můžu vrátit zpátky do hypnotického transu a popsat mu situaci, která byla špatná, nově, tak jak on si přeje, aby byla vyřešena. Tím překryjeme negativní zážitek pozitivním.

Je to odborný zákrok

Ctím své učitele. Docent Zíka nám říkal, že nejprve je potřeba naladit se na klienta. To znamená, že uděláte pouze vstup do hypnotického transu, abyste viděli, jak člověk reaguje. Je dobré udělat tak zvanou prázdnou hypnózu: vstoupíme do změněného stavu vědomí a necháme klienta, ať mu tam myšlenky volně plynou, zavedeme ho na příjemné místo, kde mu bude dobře.

Neodborně vedené hypnotický trans může vést až k psychické poruše. Mám klienta, u kterého se po nepovedené hypnóze rozjela schizofrenie. Jedná se o odborný zákrok. Člověk se také nenechá řezat kdejakým felčarem, ale lékařem ortopedem. Pokud lidi chtějí podstoupit hypnózu, měli by vždy jít k někomu, na koho mají doporučení.

Není to nic jednoduchého, zažila jsem to sama na sobě. Vím, co s člověkem dokáže udělat, když se stane chyba. Měla jsem zničené všechny klouby, nehty do půlky. Byl to strašný stav, bylo mi horko, zima. Kdybych nevěděla, že jsem udělala chybu, tak jsem se zhoupla do psychózy. Takže v žádném případě by to nemělo být tak, že si dvě kamarádky přečtou něco o hypnóze a řeknou: „Pojď, zkusíme to. Já tě odpočítám a bude to.“

Co se dá v hypnóze řešit?

Dá se pracovat s obezitou. To znamená, že se navodí sugesce, že člověk jí. Nebo se dá řešit, proč si člověk vybírá pořád stejné partnery. V hypnóze se dá jet po časové linii věku – snažíme se najít moment, kdy si žena začala vybírat tyto partnery.

To, že si uvědomí vznik problému, jí pomáhá, aby si řekla: „Tak, musím to opakovat? Ne, nemusím to opakovat.“ Podobně se dá pracovat i s kouřením, úzkostnými stavy.

Dávám takovou sugesci: „Najděte si problém a pozvěte si někoho, kdo vám ho pomůže vyřešit a poslouchejte ho pozorně.“ Teď tam přijde někdo – může být živý, nebo mrtvý – třeba babička, kterou měl dotyčný rád, a pomůže mu.

Hypnotické těhotenství

Mám ráda práci s maminkami adoptovaných dětí. V hypnotickém transu dám takovéto matce sugesci: naladím ji na milování s partnerem, jak je to nádherné, jak jí roste bříško, jak tam je to její dítě, jak mu buší srdíčko, jak ho hladí… až do porodu. A je pravda, že mámy mají pocitově vztah k adoptovanému dítěti jiný, než když tam tento úsek není. Ale každá matka adoptovaného dítěte to nechce. Já osobně bych je nejraději všechny „nahnala“ na skupinovou terapii.

A jak probíhá vstup do hypnotického stavu?

Klientovi řeknu: „Hezky se posaďte nebo položte, pokud chcete, zavřete oči anebo fixujte nějaký předmět. Teď je pro vás důležitý můj hlas a hudba.“ Začnu pomalu zklidňovat jeho dech a myšlenky, naladím se na jeho dech, jakoby „dýchám s ním“.

To trvá asi tak 2 až 5 minut. Když vidím, že jeho dech je klidný, tak začnu „odpočítávat“. „Představte si, že před sebou máte schody, mohou být nahoru, mohou být dolů, mohou být dřevěné, kamenné, skleněné, prostě takové, jaké se vám líbí. A vy teď po nich půjdete. Já je budu počítat, jejich deset a až řeknu deset, tak budete na místě, které máte rád…“ Tento úvod různě měním, ale v kostce vypadá asi tak.

S dětmi někdy lítáme na koštěti, stavíme stroje času a letíme do minulosti. Pan docent Zíka vždycky říkal, že záleží na naší fantazii, a tu mám opravdu dost dobrou.