Dlouhý vztah kontra šťastné manželství?

Navzdory tomu, že se stále více lidí obává oficiálních závazků, svatební obřady se naštěstí stále konají. Lidé ovšem do svazku manželského vstupují různě, někteří uváženě po předchozím dlouholetém soužití, jiní zlehka a třeba jen po měsíční známosti. Podoba sňatku a pocity z něj mohou být v takových případech docela odlišné. Zkuste si to sami představit: vaše srdce náhle vzplane, a přitom to měl být jen běžný nákup ve večerce. Jenže před vámi ve frontě stála ona (potažmo on) a vy jste jednoznačně pochopili, že tohle je člověk, se kterým chcete strávit celý život. Po třech vášnivých nocích vám neúprosná milenecká logika znovu nastaví zrcadlo: když je to ta pravá (potažmo ten pravý), proč se nevzít a nestrávit spolu celý život, který bude evidentně stejně tak báječný jako uplynulé tři dny?

Zdroj: archiv redakce

Rychlosvatba

Svatební obřad je potom zřejmě trochu hektický, ale o to více spontánní a přirozený. Atmosféra je plná očekávání a příslibů, a i když si někteří hosté šeptají, že „tohle přece nemůže vydržet“, cesty osudu jsou nevyzpytatelné a ono to vydržet může. Příbuzní obou rodin se teprve v tuto chvíli navzájem nesměle seznamují a snaží se odhadnout své protějšky, zda si vůbec budou alespoň trochu rozumět. Novomanželé se těší do postele.

Svatba ze setrvačnosti

V ostrém kontrastu je svatba dlouho plánovaná předem, po letech společného soužití, na kterou se těší celé rodiny a zástupy příbuzných, protože „ti naši dva se konečně berou!“ Obřad i oslava se nesou v takovém smířeně povzbudivém duchu a úsměvy ženicha a nevěsty jsou klidné a shovívavé, jako by chtěly svému okolí nenápadně sdělit, že tohle vlastně až tak moc neznamená, patříme k sobě už dávno, ale prostě jsme se rozhodli a je to tak hezké. Tomuto páru je hosty většinou prorokována šťastná budoucnost. Oslava připomíná posezení starých známých, protože členové obou rodin se navzájem už dávno znají.

Co je dobře?

O to větší bývá potom procitnutí po letech. Z odborného hlediska platí, že je docela jedno, jak dlouho spolu novomanželé před svatbou sdíleli společnou domácnost, jak dlouho se znali a jak dlouho plánovali svou krásnou a šťastnou budoucnost. S využitím principu pravděpodobnosti můžeme v klidu konstatovat, že někomu to prostě vyjde a někomu ne. Důležitější pro manželství jsou jiné faktory – osobnosti obou manželů, vzory a zkušenosti z předchozí rodiny, zralost a zodpovědnost, pocity spokojenosti v jiných oblastech života, dobrá sociální síť atd. atd.

Čtěte také:

Manželské krize

Tak jako tak podle partnerských poradců lidé v manželství téměř vždy projdou dvěma zásadnějšími vývojovými krizemi. Svatba je totiž znovu startovním výstřelem na dráze společného života, je rituálem, předělem a spouští mechanismy (i ty nevědomé v naší psychice), které se při prostém bydlení spolu neuplatňují a nenastartují. První vývojová krize se objevuje zhruba mezi třetím a sedmým rokem trvání manželství a v příznivém případě trvá údajně zhruba rok. Příčiny nemusí být žádné zjevné, ve vztahu jednoduše ubývá romantiky, zamilovanost a odhodlání polevily a sliby vkládané do manželství se mnohdy ukázaly být jako nereálné.

Druhá vývojová krize se údajně objevuje mezi sedmnáctým až pětadvacátým rokem manželství a je méně hluboká. Té se ovšem více než polovina sezdaných párů vůbec nedočká, protože tak dlouho u nás lidé v chomoutu obvykle nevydrží. Pokud ovšem ano, potom platí, že na této krizi se již podílí více faktorů (objevuje se ztráta výkonnosti, obavy, somatické potíže, děti odcházejí z domova atd.), a ty způsobují, že krize může trvat i několik let. Vzhledem k předchozí historii se však lidé po tolika letech manželství rozvádějí jen málokdy.

Je to jen naše věc

Pokud uvážíme vše, co bylo výše uvedeno, potom můžeme zodpovědně konstatovat jen jediné: Je každého věc, kdy, jak a koho si vezme. Je bláhové očekávat, že známe-li někoho déle, bude naše manželství šťastnější. Stejně tak je ale riskantní skočit do legitimního vztahu rovnýma nohama a teprve poté zjišťovat, koho jsme si to vlastně vzali. Ať již je to jakkoli, měli bychom za svá rozhodnutí přijímat odpovědnost. Pokud bychom si tuto skutečnost vždy uvědomili včas, k mnoha rozhodnutím by zřejmě ani nedošlo.