Dítě patří pouze matce?

„Kult mateřství“, který společnost ovládá od 20. století, je výsledkem dobových poznatků v psychologii a sociologii. Dříve měl výsadní právo na výchovu dítěte otec jako živitel a hlava rodiny. Na počátku 20. století začal Sigmund Freud zdůrazňovat vliv matčiny lásky k dítěti – ta byla základní a určující pro další rozvoj citových vztahů jedince v dospělosti. Přeneseme se na chvíli do období po druhé světové válce, kdy vyrůstaly tisíce dětí, které během války přišly o rodiče. Zjistilo se, že trpí závažnými psychickými problémy a že nejsou schopny začlenit se do běžné společnosti.

Roku 1951 zveřejnil John Bowlby studii Mateřská péče a mentální zdraví. Její základní teze zní: „Zásadní pro mentální zdraví dítěte je, aby mělo zkušenost s vřelým vztahem se svou (nebo náhradní) matkou.“ Děti začaly být po rozvodu rodičů svěřovány matkám. Nikdo se nepozastavil nad faktem, že děti byly v sirotčincích nejen bez lásky matky, ale i otce, ani nad tím, že otec by mohl být „náhradní matkou“.

Jak to mají jinde?

Je i v jiných kulturách právo matky na dítě po rozvodu „přirozené“? V islámských zemích žena právo na výchovu dítěte z předchozího manželství nemá. Vysvětluje se to tím, že pokud se žena znovu vdá, bude zaneprázdněná uspokojováním práv svého nového manžela a to jí bude bránit ve výchově dítěte. I kdyby nový manžel toleroval, aby se věnovala více dítěti než jemu, není to možné. Podle islámského rodinného práva totiž není příbuzný a jako takový postrádá „něžnost“ k dítěti. Od osmého roku života si však může dítě samo vybrat, jestli chce zůstat s matkou či otcem. I v případě, že zvolí život s matkou, stýká se s otcem, aby je mohl učit a vychovávat. Dítě má možnost zvolit si i jakousi obdobu naší střídavé péče.

Kult života

Mnoho žen se za pravěkem ohlíží jako za zlatým věkem kultu mateřství. Nejstarší nalezené plastiky z období paleolitu, takzvané Venuše, jsou ženy-matky. Soškám těchto korpulentních dam často chybí části těla jako ruce, nohy a obličej, zato zdůrazňují přebujelé poprsí, hýždě a břicho v pokročilé fázi těhotenství. První nám známé náboženství bylo založeno na uctívání takzvaných Velkých bohyní či Bohyní matek.

Musíme si však přiznat, že Venuše či Velké matky nebyly „pouze lidskými“ matkami. Byly symbolem pro potenci života obecně. Mezi ženou – matkou a přírodou panovala mystická sounáležitost. Plodnost žen ovlivňovala plodnost půdy a naopak. Menstruační cyklus žen měl vliv na přírodní cykly (měsíční fáze, příliv a odliv, roční období) a opačně. Uctívání Velkých matek tedy vlastně nebyl kult mateřství, ale kult plodnosti a života. Těhotná či rodící žena byla pro archaického člověka nejvýstižnějším obrazem světa, ve kterém žil, který stál a padal se zemědělstvím.

Mamuty loví i ženy

„Pravěký otec byl i několik týdnů na lovu, zatímco se matka starala o děti. Tak je to přece přirozené. Otec byl nakonec jen pouhopouhým živitelem. A tak to můžeme aplikovat i po rozvodu. Matka se bude starat o dítě a otec posílat alimenty,“ zaznívají argumenty v internetových diskusích. Rozdělení rolí na typicky ženské a mužské však dnes již neplatí.

Dnes „loví mamuty“ muži i ženy. Ženy se emancipují ve sféře dříve typicky mužské, ve vydělávání peněz, muži se obdobně emancipují v dosud výhradně ženské sféře, ve výchově dětí, dokonce si vydobyli otcovskou dovolenou. Navíc se dnes plní stránky knih studiemi o tom, že dominantní matky vychovávají submisivní a nesebevědomé mladé muže typu ředitele Skinnera ze seriálu Simpsonovi.

Jak je to u nás?

Pan Jan by se rád po krátkém a nezdařeném manželství rozvedl. Má to ale jeden háček, manželka ho vydírá. Pokud se s ní rozvede, půlročního Matýska uvidí v budoucnu jen jednou za dva měsíce o víkendu. S podobným problémem se v právnické poradně svěřuje i pan Libor.

Za to paní Jitka se rozvodu nebála. Právník ji uklidnil, že se malé děti svěřují téměř vždy do mateřské péče. „Nakonec mi obě děti skutečně svěřili.“ vzpomíná.

Výzkum sociologického ústavu AV ČR zkoumal případnou předpojatost soudců na základě jejich vlastních výpovědí, vyjádření advokátů a soudních znalců. Je zajímavé, že se na případy opatrovnictví specializují téměř jenom ženy, navíc přesvědčené o nenahraditelnosti mateřské péče. Podle jedné soudkyně leží problém jinde: „Jen velmi malé procento mužů vůbec chce dítě svěřit do své péče.“ Otci jsou však děti svěřeny pouze v tom případě, pokud o to požádá a pokud matka buď vyloženě dítě nechce, nebo se o něj nemůže postarat. Zdá se tedy, že soudci v dnešních matkách stále vidí Venuše a v otcích lovce a novodobý „kult mateřství“ jen tak nechtějí přestat uctívat.

Ať už je dítě svěřeno do výhradní péče otce nebo matky, vždy je postiženo ztrátou plnohodnotného vztahu s oběma rodiči. Při posuzovaní „vhodnějšího“ rodiče by se soudci měli bez předsudků a předpojatostí zaměřit na zájmy dítěte.