Devítiměsíční štafeta

Pro jiné se ovšem těhotenství stalo synonymem nemoci a signálem ke startu na devítiměsíční štafetu po všech lékařských institucích v kraji i mimo něj. Co je vlastně pro dítě i pro matku nejlepší – absolvovat všechna možná vyšetření a mít stoprocentní jistotu, že dítě bude zdravé, nebo nechodit nikam, vyšetření s klidným svědomím odmítnout (protože na to má budoucí matka právo) a nechat společný osud v rukou přírody?

„Zlatá střední cesta a dostatek informací, to je oč tu běží,“ říká naše rodina trojhlasně, protože i malý mimozemšťan má hlasovací právo, a to už jen proto, že jeho existence navždy mění životy jeho rodičů, prarodičů, sourozenců a dalších příbuzných a přátel. Do propojeného systému jednoduše vstupuje nový prvek, a systém na to musí reagovat.

Návštěvy lékaře

Určitě je dobré vědět, že těhotenská vyšetření lze rozdělit na povinná a nepovinná, tedy naprosto není nutné absolvovat diagnostický taneček s každým, kdo má na sobě bílý plášť. Na škodu není ani používat vlastní hlavu a zkušenosti ostatních – ne vždy vás může lékař posílat na vyšetření z pohnutek čistě altruistických a lidumilských. Půjdete-li např. na orální glukózový test, měla byste vědět, že si tak sice můžete ověřit, zda nejste diabetička a že máte omezit příjem sacharidů, ale zároveň je to pro organismus matky i dítěte velká zátěž.<

Na cestě za novým životem jsou nejdůležitější v podstatě jen dva základní body. Když běžně dostupné testy ukazují, že jste těhotná, běžte na ultrazvuk, získáte tím potvrzení své gravidity a základní informace o plodu. Mezi 12. a 13. týdnem potom běžte na screeningový test, který zahrnuje biochemický rozbor krve, změří šíjové projasnění a zjistí přítomnost nosní kosti. Tak se dozvíte, zda vaše miminko netrpí základními a závažnými vývojovými vadami, a máte ještě čas těhotenství ukončit, protože později to již nebude možné.

Mimochodem, záměrně používám spojení „ukončení těhotenství“, protože dříve populární „umělé přerušení těhotenství“ vyznívalo tak, že na tu samou graviditu lze po čase bez potíží navázat, že je přerušena jaksi na přechodnou dobu, jako když si dáte pauzu při utírání prachu v obýváku. Rozhodnutí by přitom mělo být především na matce, případně na obou partnerech, a žádná instituce by si neměla uzurpovat právo na univerzální pravidlo, či dokonce zákon. Existují páry, které si rády nechají i dítě s Downovým syndromem, ale existují páry, které podobné pomyšlení nesnesou. Obojí je správně.

Rodičovské strachy

Dívám se, jak dlouhá jehla mizí v břiše mé ženy a drobná ručka mimozemšťana po ní reflexivně sahá, takže doktorka se překvapeně usmívá a pro jistotu ji zase povytáhne. „Ten je ale zvědavý… Nebo ta…?“ Jsme společně na amniocentéze, tedy odběru plodové vody, přičemž rozhodování to určitě nebylo jednoduché. Půl procenta rizika, že dítě bude mít vývojovou vadu. A půl procenta rizika, že amniocentéza způsobí potrat.

Rozhodli jsme se, nemocného mimozemšťana na svět vědomě přivést nechceme. Všichni máme možnost volby, jde však o to přijmout za ni zodpovědnost. Panáka, pusu, nesnesitelné čekání na verdikt. „Nic mi není, ale nahnal jsem vám strach, báli jste se, co?“ Šampaňské, pusu, nekonečná úleva. Netušil jsem, že první naschvály přijdou tak brzy. A to mne ještě mělo později čekat zjištění, že rodičovské strachy o děti jednoho dne začnou, a pak už nikdy neskončí.