S dětmi to jde i bez křiku. Ale dá to práci

Málokdo se dokáže dokonale ovládat a nezvýší hlas na své potomky, kteří ho vytočili. Pak se za to stydíme. Do obdobné situace se dostala jedna matka čtyř malých a velmi živých chlapců. Sobě i jim slíbila, že na ně 365 dní nezvýší hlas. A naučila se to.

Zdroj: Shutterstock

Američanku Sheilu McCraith jednoho dne přistihl domovník, jak na svoje čtyři miláčky ve věku sedm a méně huláká. Ona se zastyděla a řekla si, že takhle už dál ne. Začala na sobě pracovat a postupně pronikla do tajů, jak zkrotit své vášně, když ji její kluci přivádějí k šílenství. Nakonec to zvládla a rozhodla se o to podělit s ostatními.

Napsala knihu „Yell Less, Love More“ (Míň křičet, víc mít rád), v níž nabízí praktické rady rodičům. Pro svou proměnu si zvolila trefný příměr. Z šedého nosorožce, poklidného zvířete, které se stane agresivním, když ho někdo vydráždí, se stala nosorožcem oranžovým. To znamená vřelým a milujícím rodičem, jenž ve vyhrocených situacích dokáže zůstat v klidu.

Přinášíme několik tipů ze Sheilina programu:

Vykřičte se bez dětí, třeba do skříně

Cítíte, že napětí stoupá a za chvíli to ve vás bouchne. Rychle si najděte ventil. Hlavně ne živou bytost, ale nějaký předmět, pokud možno mimo dosah dětí. Můžete se vykřičet do skříně, do koše nebo třeba do tašky. Všechno se hodí. Samozřejmě okolí to stěží přejde bez povšimnutí. Děti se možná budou smát, že maminka nadává šatům ve skříni, ale nám to pomůže se zbavit napětí, aniž by to někoho zasáhlo.

Dalším krokem je zkrotit křik jako takový. Čím dříve se vám podaří mít pod kontrolou moment, kdy se chystáte vybuchnout, tím lépe se naučíte zklidnit a nakonec se křiku úplně zbavit.

Vyhodnoťte situace, které vám drásají nervy

Zkuste si zanalyzovat situace, v nichž se chystáte vybuchnout, a jejich příčiny. Pomyslně si je rozdělte do tří škatulek: řešitelné, výjimečné, bez šance. V těch nejjednodušších – řešitelných případech – stačí odstranit spouštěč nervozity. Příklad: ranní spěch (připravte si vše potřebné večer), hluk (dejte si do uší „špuntíky“ nebo doma zaveďte zóny ticha), děti si zapomínají mýt ruce nebo zuby (vyvěste jim v pokoji nebo v koupelně hygienické zásady).

Situace výjimečné se nedějí denně, pravidelně, přesto se s nimi dá počítat, dají se předvídat, a tedy je i možné se na ně připravit. Navíc při dostatečné trpělivosti je lze i eliminovat. Jde třeba o velkou únavu, partnerský konflikt atd.

Nakonec jsou tu momenty, které se vymykají kontrole, jichž se nedokážete vůlí zbavit nebo se jim přizpůsobit. Do téhle škatulky patří zdravotní problémy, traumatizující události z minulosti, chování a jednání jiných lidí. Důležité je rozpoznat a pojmenovat je, akceptovat jejich existenci a nesnažit se je odstranit, protože to je bez šance.

Čtěte také:

Naučte se odpouštět

Fráze typu: „Měla jsem udělat to a to…“ jsou nebezpečné. Jen přilévají olej do ohně a vyostřují problémy. Soustředit se na to, co měl člověk udělat a neudělal, neposouvá nic vpřed. Důležité je vidět pozitivní věci. Pokud totiž se člověk zaměří na jejich negativní stránku, šíří pak negaci kolem sebe.

Mnohem lepší – speciálně při rozmluvě s dětmi – je nabídnout řešení, tedy: „Příště udělám raději to a to…“. Také naučit se promíjet je důležité – ostatním i sobě. Neklaďte si tedy neustále za vinu, že jste v minulosti křičeli na děti. Odpusťte si. Řekněte si nahlas: „Odpouštím si, že jsem v minulosti křičela. Udělal jsem chybu, ale chybovat je lidské.“

Vytvořte si pozitivní mantry

Pořád se z něčeho obviňujete, pochybujete o sobě. Pokud si budete opakovat pořád dokola, že se vám nepodaří nikdy zhubnout nebo přestat křičet na děti, tak se to stane realitou. Naštěstí stejně to funguje i naopak, tedy při opakování pozitivních frází. Proto lepší než se utvrzovat v tom, že se mi něco nikdy nepovede, je říct si třeba několikrát za den: „Dokážu to, nebudu na děti tak křičet.“

Lékem může být i smích

Co takhle věci nehrotit, ale v krizových situacích vše poněkud zlehčit? Klid a hlavně úsměv prospívají všem. Speciálně smích otupuje zlost a dokáže vyvolat obdobnou reakci. Ono ale moc nejde se jen tak začít smát, když má člověk vztek. Ale napětí může povolit, když uděláte něco nečekaného a navíc bláznivého, absurdního.

Třeba necháte děti, aby se vás pokusily obléct do svého oblečení nebo se s nimi pustíte do vaření ve stylu Čapkova pejska a kočičky a jejich přípravy dortu. Uvolníte se, společně pobavíte a chuť křičet přejde.

Není křik jako křik, někdy je ho třeba

Někdy stačí místo křiku jen nasadit určitý tón hlasu, který o lecčems vypovídá. Třeba varuje: „Pozor, nežertuju, trvám na tom.“ Samozřejmě křiknout na dítě, pokud mu hrozí nějaké nebezpečí, je správné. Ale ne zuřivé a nekontrolovatelné hulákání, kterým chcete ranit. Toho byste se měli v každém případě vyvarovat.

Ale ztišit se, to nepůjde hned. Můžete to vzít postupně, ze svých hlasitých projevů ubírat, až se časem dostanete k tomu, že dokážete sebe i děti krotit bez hulákání.