Deník budoucího táty: příprava na porod

Datum porodu se blížilo rychlostí blesku a my začali detailní přípravy na tento důležitý den. Čekalo nás nachystat si věci, které chceme vzít s sebou, cesta a příjem do porodnice, první doba porodní a pak porod samotný.

Vzhůru do porodnice

Cestu do porodnice jsem považoval za jeden z mých nejdůležitějších chlapských úkolů. Musím se postarat a zajistit, že až bude potřeba, tak se moje partnerka dostane z bodu A do bodu B. Tento úkol působí vcelku jednoduše, ale zdání klame. Nejdřív jsme museli vybrat porodnici. Při rozhodování o výběru konkrétní porodnice jsme zvažovali její vybavení, hodnocení, názory lidí a samozřejmě její dostupnost. Bylo nám doporučeno, abychom vybranou porodnici navštívili osobně ještě před samotnou „akcí“ nanečisto. Návštěvu jsme si domluvili a musím říct, že to byla cenná zkušenost hned z několika pohledů. Zaprvé jsem si vyzkoušel, kde porodnice je a jak se tam jede, dále pak to, kde najdu parkování a kudy přijet v ranních nebo večerních hodinách. Pomohlo mi to „natrénovat“ si trasu v klidu, když ještě nepracují emoce, a připravit se na případné problémy, které by mohly po cestě nastat. Při té příležitosti jsem si poprvé vyzkoušel upnout a vyndat dětskou sedačku. Opět zkušenost k nezaplacení, ještě v době klidu. Ne nadarmo se říká „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. Opravdu nechcete zjišťovat, jak připoutat novorozence až v době, kdy si ho společně s partnerkou povezete domů.

Tak trošku překvapení

Na návštěvě jsme se dozvěděli i podrobnosti ohledně příjmu, jak bude porod probíhat, jaké máme na výběr pokoje a ostatní organizační věci. Opět můžu jen doporučit nebát se na všechno zeptat. Jako nastávající otec a řidič jsem se dozvěděl docela překvapující informaci, že není jisté, jestli nás do porodnice vůbec vezmou. Zkrátka můžou mít plno a poslat nás pryč. Moje trénování trasy se tak mírně zkomplikovalo a pro jistotu jsme rozšířili možné scénáře o další porodnice v okolí. Další věc, která mě překvapila, byla, že po porodu mě nejspíše pošlou domů, protože v porodnici je pouze jeden pokoj, kde může tatínek zůstat. Nemilá informace. Také jsme se dozvěděli, že podle toho, jak velký pokoj rodička dostane, může mít s sebou jen určité množství věcí. Zkrátka bude záležet na obsazenosti a konkrétní situaci. Žena se také zeptala na zřejmě pro ni nejdůležitější informaci, a to kdy se může do porodnice vydat, aby nebylo příliš pozdě nebo brzy. „Stejně vás pošleme zpátky domů, když přijedete moc brzy. Nemáme tolik volného místa,“ zaznělo na konci prohlídky. Tyhle nejistoty ve mně vzbuzovaly stres. Člověk neví, kam pojede, jestli ho vezmou a který typ pokoje bude k dispozici. Ale říkali jsme si, že to nějak zvládneme.

Co nás čeká?

A zbývá tak krok poslední – informace ohledně samotného porodu. Přáli jsme si klasický porod v porodnici, a to hlavně kvůli bezpečnosti pro děťátko. V případě, že se něco stane, je na místě to nejlepší možné vybavení a odborný personál. Věděli jsme jistě, že nechceme riskovat a rodit doma. Taky nám bylo v porodnici sděleno, že průběh porodu bude stále vyhodnocován za dohledu porodní asistentky a paní doktorky. Může se stát, že bude rozhodnuto o císařském řezu a jiných věcech, ale prý se nemáme bát. Zkrátka udělají to nejlepší pro maminku a děťátko. Byli jsme rádi připraveni na všechny scénáře dopředu – v klidu, bez stresu. Zbývalo tak rozhodnutí, jestli budu u porodu taky nebo ne. Ano, obě varianty mají své pro i proti. Z mého pohledu bylo proti to, že jsem nechtěl působit jako stresující element. Přece jen je porod čistě ženská záležitost a to, že i v minulosti byly porodní asistentky jen ženy, má svůj důvod. Někteří muži se také obávají toho, co můžou na porodním sále vidět. Říká se, že někteří můžou po takovém zážitku ztratit o partnerku zájem v milostné oblasti. U mě ale převážila pozitiva. Chtěl jsem naopak dokázat, že můžu být oporou i v této situaci, poskytnout pomoc a stát se součástí zázraku v podobě přivedení nového života na svět. Chtěl jsem být u tak výjimečné situace. A tak bylo rozhodnuto a partnerka souhlasila. Obával jsem se, ale byl jsem zároveň moc rád za možnost být součástí.

A jak tedy partnerce při porodu pomáhat?

Důležité bylo podílet se na balení věcí do porodnice, abych věděl, kde co je. Přinést věci z auta, nejlépe ve dvou taškách – jedna na porod a druhá po porodu. Vědět, kde co je, bylo důležité, protože až bude partnerka něco chtít, tak jí to mám podat a ne stresovat otázkami, kde to je, co myslí a podobně. Jak dál? Vědět, že porod bude probíhat v několika fázích, že můžu dál pomoci cvičením, společným dýcháním a hlavně uklidňováním. To jsou věci, které jsme se dozvěděli a vyzkoušeli na předporodních kurzech. Takže jsem zhruba věděl, co bych měl a neměl dělat. Jasně, že člověk se nemůže na takovou událost úplně dopředu připravit, ale rozhodně je lepší vědět, co asi čekat. Poslední pomocí za mě byl pak čas trávený s partnerkou. Zejména v prvních fázích je žena na porodním sále velkou část sama. Sestřičky a paní doktorka se staví pouze občas zkontrolovat průběh, protože většinou rodí více žen naráz. Podle mě je v tomto ohledu lepší, když je tam osobní podpora ze strany partnera.

Přípravu jsme tedy měli za sebou. Věděl jsem, kdy zhruba do nemocnice vyrazit, že máme dopředu zavolat, jestli mají volno, kudy se tam dostat a jak být během porodu užitečný. Teorie je ale jedna věc, realita druhá. Porod se blížil každým dnem, takže jsme to za chvíli pocítili vše na vlastní kůži. O tom ale až příště.