Děkuji za porod

Když jsem totiž s myšlenkou na to, co si vezmu na sebe (mimochodem to byla jedna z posledních krásně malicherných myšlenek), vstala z postele… praskla mi voda. Myšlenku malichernou vystřídala v momentě myšlenka zásadní – „je to ono?“ Bylo…

„Taťko, asi budeš muset jet domů, rodíme.“ Oznámila jsem manželovi do telefonu asi tak pobaveným tónem, že si chvíli myslel, že je to legrace. Ale jen chvíli… když mu došlo, že si legraci opravdu nedělám, začal zmatkovat a koktat do telefonu, že už jede a že je hned doma a že je už na cestě… musela sem ho upozornit, že bude muset típnout telefon, protože s ním se mu bude špatně řídit.

Manžela jsem nechtěla pustit

Byl doma do hodinky a během další hodinky už jsme byli na příjmu v porodnici. Málem mě poslali zase domů… vložka byla totiž úplně suchá. Všude píšou že voda teče pořád. Mně prostě netekla, vyvalila se vždy při větším pohybu či kontrakci (v té chvíli jsem teda ještě netušila, že to, co považuji za takové křeče v podbřišku jsou kontrakce).

Naštěstí mě doktorka prohlídla a řekla, že to voda opravdu je a že jsem otevřená na 1cm. Přijali mě, ale řekli, že je dost frmol, že není volný box a že budu muset počkat na šestinedělí (což bylo hloupé hlavně kvůli manželovi, kterého tím pádem poslali domů.)

Moc pryč se mu nechtělo a ani já ho nechtěla pustit, ale co se dalo dělat. Řekli nám, že porod může začít klidně až druhý den ráno a že to určitě neprošvihne… a tak jel. Proběhl první monitor a papírování. Později papírování a monitor. Čas se vlekl. Asi o půl dvanácté se mi začalo přitěžovat. Začala jsem ty „křeče“ pociťovat víc a víc a začala si uvědomovat, že se opakují v určitých intervalech. Konečně mi došlo, že to jsou kontrakce.

Kdy už to bude?

Každých cca 5 až 8 minut jsem se kroutila na židli (jediná poloha, kterou jsem zvládala, bylo sezení), popravdě to nebyla zas až taková bolest v porovnání s tím co, přišlo potom, ale už to bylo nepříjemné, navíc mi klesal tlak a já měla chvílemi pocit, že už už omdlím.

Byla doba návštěv a já byla na pokoji úplně sama. Stále jsem koukala na hodiny a říkala si, kdy… kdy už pro mě někdo přijde, kdy mi někdo oznámí co se děje a co se bude dít… a hlavně kdy se to bude dít.

Přijeď, rodíme!

Chvíli po třetí za mnou přišla PA a prošla se mnou můj porodní plán. Řekla, že se mnou ve všem souhlasí a že udělá maximum pro to, aby to dopadlo dle mých představ. Byla velmi příjemná a já byla moc ráda, že jsem byla dopředu domluvená právě s touto osůbkou. Po té se mnou počítala kontrakce a k mé velké radosti prohlásila, že už to na ten porodní box bude a že jde zjistit, jestli je někde volno. Naštěstí se jeden zrovna uvolnil a tak jsem už podruhé toho dne volala manžílkovi: „Taťko, přijeď, rodíme!“

Otevři se!

Dorazil přesně ve chvíli, kdy jsem přecházela z pokoje na porodní box a od té chvíle, bylo kolem půl páté odpoledne byl už celou dobu se mnou… tedy s námi. Pamatuji si ještě, že mě PA prohlídla a nebyla moc nadšená, protože jsem se stále nechtěla otvírat.

Pamatuji si, že mi s manželem napustili horkou vanu a já se do ní naložila. Pamatuji si, že jsem očekávala, že se tou horkou vodou bolesti zmírní a pamatuji si, že jsem se šeredně spletla. Kontrakce stále zesilovaly… už sem musela prodýchávat… což zázračně opravdu trochu pomáhalo a jediné co jsem v tu chvíli dokázala bylo to, že jsem usilovně při každé kontrakci myslela jen na to, abych se otevřela víc a šlo vše rychleji. Prostě jsem vždy jen zavřela oči, dýchala a v hlavě si pořád opakovala „Otevři se, otevři se, otevři se.“

Blíží se finále

No a pak to najednou přišlo. Z ničeho nic tu byl… šílený tlak na konečník. Díky kamarádkám, které mi velmi dobrosrdečně popisovaly tento okamžik jako okamžik, kdy ti (s prominutím, ale to musím citovat) „v prdeli vybuchne granát a řeknou ti: držte a netlačte!“ jsem věděla, že se blížíme do finále. PA nás pochválila, během 40 minut ve vaně jsem se otevřela na 7cm. „Půjdem na to“, prohlásila, „jak to vidíte s tím epiduralem?“. Věděla, že nechci epidural, respektive, že jsem jí říkala, že pokud to nebude vyloženě nutné, ráda bych rodila bez tišících prostředků, nicméně jsem asi vypadala zničeně a tak se pro jistotu zeptala.

Kontrakce se stále zvětšovaly a já v tu chvíli opravdu nevěděla…a tak jsem jen kvikla, že nevím. PA ale zachovala chladnou hlavu: „ Tak pojďme, vydržíme ještě tři kontrakce a pak už bude na epidual pozdě.“ Přikývla jsem a pak už jen vnímala pokyny a vlny kontrakcí, které přicházeli a odcházeli.

Manžel trpěl

Vím, že mi PA radila, co bude nejlepší, vím, že jsem ji poslušně poslouchala a děsně mi to vyhovovalo. „Tak tady na míči projdeme 5 kontrakcí… ještě 3 kontrakce… teď přelezeme sem… je to tady… projedeme dalších 5…“. Tohle počítání mi opravdu pomáhalo, zvládala jsem ty dílčí cíle a měla se na co soustředit. Myslím, že to pomáhalo i manželovi, protože počítal poctivě se mnou, a když náhodou PA číslo neřekla, hned se poctivě ptal: „Kolik ještě?“. Počítal, mluvil na mě a tiše trpěl, když jsem ho mačkala ze všech sil.

Jdeme na věc

Čas běžel… a mě kupodivu utíkal mnohem rychleji než bych čekala. PA stále radila polohy a zřejmě velmi dobře, protože jsem se stále otevírala a vše se dle jejich slov vyvíjelo skvěle. Že je večer jsem si uvědomila, až když se ve dveřích objevila paní doktorka, která mi odpoledne řekla, že za mnou přijde kolem půl osmé. Přišla akorát včas… prý ji řekli, že už to brzo bude… obě mě skoukly a prohlásily, že poslední dvě kontrakce a jdeme na věc.

Já se jen plaše zeptala, kdy bude ten klystýr? Ale odpověď byla šokující: „Tak ten už nestihneme, ale není se čeho bát, to vůbec nevadí.“ Pak přišla další věta, prý: „Jak chcete rodit?“ … no jak asi … rychle, prolítlo mi hlavou . Spíš všichni okolo než já sama zvolili křeslo, ale neprotestovala sem. Bylo to pohodlný a měla jsem se kde zapřít (však sem druhý den měla namožené ruce, jak kdybych celý den vzpírala činky).

Bolest jak…

Bylo prý cca 19:20 (dle manžela, který prohlásil, že mu za chvíli začínají zprávy ), když přišla ta chvíle a já mohla tlačit… nejdřív jsem pocítila úlevu… pak jsem ale zjistila, že je to jen z bláta do louže . Sice jiná, ale bolest jak sviňa tu byla zas . Vnímala jsem jen jak mi stále dokola opakují co mám dělat a byla jsem opět vděčná, že mi to opakují, protože jsem měla pocit, že jakmile mi to neřeknou udělám něco šíleného.

Jako, že zařvu jak tur nebo vyletím z kůže… nádech, zadržet dech, sklonit hlavu a tlačit… ostatní slova jsem vnímala jen vzdáleně. Už vidíme hlavičku… budu vás muset malinko nastřihnout… jste šikovná… jde nám to skvěle… vydržte… atd atd.

Nejšťastnější na světě

V jednu chvíli už jsem to opravdu vzdávala, prostě jsem myslela, že už to nedám, že už nemůžu, že nemám víc sil. Chtělo se mi padnou a spát, ale nenechali mě a vyburcovali k dalšímu výkonu. A pak přišla ta spásná věta: „tak a teď pořádně… už to bude“ A bylo to. Když mi Haničku položili na břicho chtělo se mi smát i brečet zároveň… všechna bolest je pryč… totálně pryč… byla sem unavená… hotová… zpocená…. ale nejšťastnější na světě. Druhá doba porodní tedy trvala asi 40 minut a celý náš porod asi 13hodin… Hanička se narodila 20:06

Nemohla jsem se vynadívat

Nechali mi ji chvilku na břiše a pak hrdý taťka přestřihl pupečník. Po chvilce ji odnesli na kontrolu, ale jen na stůl vedle mě… mohla jsem se na ni pořád koukat a nemohla se vynadívat. Pak řekli, že ji musí zvážit a váhu mají vedle, ale že taťka může jít s nimi… šel… byli pryč jen chvilku… mě zatím vzali pupečníkovou krev… byla to jen chvilka a už byli zpět.

Manžel hrdě nesl Haničku už zabalenou a částečně omytou a dal mi ji na prsa. PA mi pomohla s prvním přisátím… Hanička si mě lapla hned a bez rozmyslu. Po té paní doktorka oznámila, že jdeme porodit placentu… ptala jsem se co mám dělat… a ona prý… nic, věnujte se Haničce, to je naše práce.

Otisk tlapičky

A tak jsme se věnovali… manžel mi ukazoval, že má otisk tlapičky a říkal mi kolik Hanička váží a měří… krásné chvilky. Nakonec mě musela paní doktorka ještě zašít, Haňulka se drala tak ven, že mě i přes nástřich ramínkem natrhla. Šití nebylo nic moc, ale zase žádná velká bolest… spíš jen sem tam štípnutí… ale protože jsem tam měla u sebe svoje dvě zlatíčka moc pozornosti jsem tomu nevěnovala. Jen když už mi to připadalo dlouhý, pojala jsem trochu hrůzu, jak moc jsem roztržená a ptala jsem se doktorky jestli mi tam něco vyšívá… jen se smála a řekla že monogram

Vtip nakonec

Po pravdě vůbec netuším kolik bylo hodin, ale co vím je, že jsem velice uvítala když, když PA prohlásila „Tak můžete dolů“, byla sem tak happy, že sem do placu hodila i vtip. Říkám: „to je jak v tom vtipu…

jak přijede mladá holka domů z letního tábora a říká mamince, když přijde do svého pokojíčku… konečně u sebe… a maminka říká… doma v pokojíčku viď? … a dcera na to… ne, nohy“. Všichni se smáli a já opravdu ráda slezla a dala nohy k sobě. Pak nám řekli, že máme dvě hodiny jen pro sebe a odešly. Na boxu byla velká postel a tak jsme tam všichni tři leželi a seznamovali se… byly to krásné dvě hodinky.

Mazlinkování

Zhruba o půl jedenácté přišli pro Haničku, aby ji pořádně vykoupali a mě taky poslali do sprchy… pak následovalo rozloučení s manželem a o chvilku později i s Haničkou… nejdřív jsem ji chtěla u sebe, ale v tu chvíli už bylo jedenáct v noci a já měla najednou strach, že si s ní nebudu vědět rady. Sestry na dětském to vytušili a nabídli mi, že si ji na noc vezmou… že je to běžné… že se nemám bát a pokusit se naposledy vyspat. A tak jsem sice v rozpacích, ale souhlasila.

Rozloučila jsem se s Haničkou a šla si lehnout. Ale stejně jsem nespala… emoce, hormony, šílená únava která už snad nejde zaspat, to všechno způsobilo, že jsem nespala celou noc. Jen jsem koukala do stropu, poslouchala zvuky nemocnice a také zvuky, které doléhaly z dětského. Vždy, když se ozval pláč jsem přemýšlela, jestli to není Hanička a popravdě jsem litovala, že jsem si ji nenechala u sebe. Ráno už jsem se nemohla dočkat, až mi ji přivezou. Přivezli mi ji o půl šesté… nastalo krásné seznamování… očuchávání… mazlinkování…

Stojí to za to

Nedokázala jsem si to představit, netušila jsem jak to zvládnu a jestli to zvládnu, ale stane se to a vy ani nevíte jak. Stane se to a pohltí vás to. Když jsme odcházeli z porodnice, šli jsme kolem příjmu. Stála tam paní s bříškem a já na ni koukala a nechtělo se mi věřit, že jsem tam takto stála před třemi dny já… navíc… nikdo kdo to nezažije asi nemůže pochopit co všechno přijde… co se změní… a co všechno se odehrává v mozku… v těle… v srdci… jaká změť hormonů ovlivňuje mysl… řekla bych, že porod není to nejhorší… ono je pak i hůř… stehy bolí… běžné denní záležitosti (jako vyprazdňování) bolí… nohy oteklí stále… navíc únava… poporodní blues… ale všechno to stojí za to, protože není nic krásnějšího než se topit v těch nádherných novorozeneckých očích, které na vás hledí a říkají… mámo jsem tady a potřebuju tě

Děkuju za ten nejkrásnější dar… za Haničku, která byla počata z té nejčistší lásky… vymodlená a z celého srdce chtěná… děkuju za krásné těhotenství a za tak intenzivní zážitek jakým byl porod.

Lenka… od onoho rána máma