Děkuji drogám a příteli

Jakmile vykoukla na svět naše holčička, stala jsem se nejšťastnějším člověkem pod sluncem. Když si teď vybavím svůj porod, jako první slyším slova paní doktorky:“Máte krásnou blondýnku!“ a pak úžasný pocit a úlevu, že všechno to „bolavé“ je už za mnou.

Pekelně jsem přibírala

Moje těhotenství probíhalo přímo ukázkově až na nadměrné přibírání, kdy mi stačilo jít kolem kuchyně a hned mi naskočila dvě kila. Nezvracela jsem, cukrovka se neukázala a ani žádné jiné komplikace.

Popíjela jsem čajíky, které měly udržet porodní cesty uzavřené, aby nedošlo k předčasnému porodu – ty jsem později vyměnila za maliník, který naopak měl porodní cesty otevřít. Chodila jsem cvičit a vzdělávat se na těhotenský kurz.

Ke konci těhotenství jsem strašlivým způsobem otekla, že jsem se pomalu nevešla do bot a začala jsem být silně nervózní, kdy už ten okamžik, upřesněný údajným termínem porodu, přijde.

Nerodíte? Škyt!

Ve čtvrtek, dva dny po předpokládaném termínu porodu, ve tři hodiny ráno, mi začaly bolesti. Tu noc jsem toho moc nenaspala, poněvadž jsem usnula o půlnoci a ještě v jednu hodinu ráno mi volal opilý kamarád z hospody, jestli už náhodou nerodíme.

Kontrakce přišly po deseti minutách a trvaly asi hodinku, potom frekvence houstla na pětiminutové rozestupy. V šest hodin ráno jsme s přítelem a připravenou taškou vyrazili na cestu do porodnice, kde si mne rovnou nechali.

Spánek? Ani náhodou

Nález zněl, že k porodu to ještě připravené není, tak jsem byla odvelena na oddělení šestinedělí. Ubytovala jsem se na pokoji, který už obývaly dvě novopečené maminky a nějakým způsobem jsem přetrpěla do druhého dne, kdy se mě jali znovu vyšetřit.

Celou noc jsem nespala, neboť bolesti po pěti minutách mi to nedovolily. Trošku se mi ulevilo ve sprše, ale na spánek to opravdu nebylo. Když jsem na chvilku zabrala, začali klučíci poplakávat a bylo po odpočinku.

„Císař“ jako vysvobození

V tomto duchu se všechno neslo až do sobotního rána. Do té doby jsem měla v sobě dvě injekce tramalu, které mi měly pomoci alespoň trošku k úlevě a k nabrání sil na samotnou „akci“, a v nohách asi tak „tisíc mil“ nachozených po nemocniční chodbě.

Kolem mne se brouzdaly nové a nové maminky a taky vedle na pokoj byla přijata moje spolužačka, kterou jsem v pátek ráno v jedenáct hodin potkala na porodních sálech s úsměvem na rtech, že jde na vyšetření. Má prý slabé kontrakce.

Ve dvě hodiny měla porozeno. Moje psychické rozpoložení bylo na nule. Slastně jsem si představovala císařský řez a považovala ho za své vysvobození.

Bolesti! Jupí!

V sobotu ráno jsem pomalu zavýskla radostí, když jsem se při kontrakcích po čtyřech minutkách otevřela na tři prsty. To už mne od čtvrtka viděli a prohlíželi všichni lékaři místní porodnice a paní doktorka, která mne přijímala, jen valila oči, co tam ještě dělám.

Poslali mne na klystýrek, rupli mi plodovou vodu a už to jelo. Uložili mne na „hekárnu“, do pokojíku třikrát tři metry s ještě jednou slečnou a společně jsme hekaly.

Kontrakce byly silné, po minutě, potom už snad ani nepřestávaly. Opírala jsem se o zeď, o postel, ploužila se do sprchy, snažila se relaxovat na míči (zajímalo by mne, kdo vymyslel, že při první době porodní neskutečně pomůže celým bolavým spodkem hopsat na obrovské nafukovací kouli, zráchaná vodou).

Už nemůžu!

Jediná věc, na kterou jsem myslela, byla ta větička, co se slýchává ve filmech a bez které se snad ani nemůže obejít scéna s porodem. „Já už prostě nemůžu!“, říkala jsem si. Byla jsem nevyspalá, unavená, rozbolavělá. Mezi kontrakcemi jsem snad i usínala.

V pět hodin odpoledne, po osmi hodinách od píchnutí vody mi bylo oznámeno, že jsem na tři prsty otevřená. To už jsem jen obrátila oči v sloup a říkala jsem, ať si se mnou už „dělaj co chtěj“, ale že už to chci mít za sebou, abych se mohla vyspat, nebo vyskočím z okna.

Slastné drogy

Vyslali mne na porodní sál, napíchli epidurál, který pro mne byl jako boží smilování (a to jsem o něm původně ani nechtěla slyšet) a do žíly na zápěstí zavedli kapačku, což sestřička komentovala slovy : „To vás bude asi teď bolet, to píchnutí.“ Tomu jsem se musela po tom všem opravdu upřímně zasmátJ A pak už to šlo jedna báseň. Já jsem upadla do slastné agonie a chválila jsem drogy a „oblbovací“ prostředky do nebes. To už jsem měla vedle sebe přítele.

Jdeme na to!

Z dálky jsem slyšela hlas, že jsem otevřená „na sedm“ a za chvilku jdeme na to. No a šli jsme. Nevnímala jsem vůbec nic, jen porodní asistentku, která mne chválila, jak mi to jde a abych ještě zatlačila. A já tlačila a tlačila…..a povzbuzovala jsem se vlastním křikem, i když jsem si vždycky říkala, že JÁ určitě u porodu křičet nebudu.

Všechno splynulo

Když si to vybavuji, tak mi to všechno splývá. Cítím obrovské tlaky, hlas doktorky, ostré světlo a … jak miminko leze na svět. Jak se dere ven hlavička a někdo říká: „Ještě jednou pořádně zatlačte, ještě ramínka a už to bude“. A já se znovu zhluboka nadechuji, zavírám oči, přitahuji se za ruce a tlačím.

Najednou ten veliký tlak přestane a děťátko ze mne doslova „vylétne“. Cítím všude po těle teplo, úlevu, chaoticky dýchám a polévá mne zvláštní pocit. „Je to blondýnka“ zaslechnu.

Růžové mláďátko

Očima těkám po místnosti, hledám ten svůj „poklad“ a nikde ji nevidím. Sestřička ji nedaleko ošetřuje, přítel fotí. Jsem nedočkavá, chci ji mít u sebe a chci si na ní poprvé sáhnout, poprvé ji vidět. Potom mi ji přinesou a položí na prsa.

To malinké růžové mláďátko. Hladím ji po zádíčkách a po tvářích mi stékají slzy. Jsem tu jen já a ona. Moje malinká holčička. Už teď vím, že pro ni udělám cokoliv, aby jí bylo dobře a cítila se spokojená. Aby mě měla ráda tak moc, jako ji už teď miluji já.

Nikdy v životě jsem nezažila nádhernější pocit. Nikdy v životě bych nevěřila, že porod mého děťátka i přes to všechno „bolavé“ kolem bude tím nejkrásnějším zážitkem na světě. A je to tak.

P.S. Jsem velice ráda, že jsem si s sebou vzala partnera. Byl mi nečekaně silnou psychickou oporou. A to jsem se bála si ho vůbec k porodu připustit, aby mne neviděl zpocenou a křičící, v situaci, u které jsem ani nevěděla, jak bude probíhat. Co když budu vyvádět jako blázen, nebo když se mi i po klystýru stane nějaká ta „nehoda“???

Neomdlí mi tam při pohledu na krev, nebo nezmění se náš vztah, jak jsem četla, že se to u některých mužů stává? Madonin komplex mi naháněl hrůzu.

Obávala jsem se zbytečně. Všechno zvládnul na jedničku a ještě dlouho potom mi děkoval, že u toho mohl být.

A i když by se mi stala nějaká ta „nehoda“, strach by byl zbytečný.

Později jsme se s kamarádkou totiž shodly na jednom. Že i kdyby z nás lítaly h…a – bylo by nám to úplně jedno.

Milé čtenářky,
co vám vadí či naopak co vás uklidňuje v prostředí porodnic? Napište nám své názory, postřehy, příběhy.
Na všechny zveřejněné dopisy čeká milý dárek.