Co ulehčí porod?

Na čem nejvíce záleží dobrá spolupráce rodičky a personálu?

Na vcítění. Když se s maminkou na sebe naladíme a navážeme vztah, pak je spolupráce velmi dobrá.

Zrovna tak důležitý je pocit důvěry. Věřit porodním asistentkám. My máme vždy snahu vést porod co nejvíce k představě maminky.

Co pomáhá lépe snášet bolest u porodu?

Když maminka dítě opravdu chce a těší se na něj, pak lépe zvládá psychické problémy během porodu, protože předem chápe, že bolest je součástí celého procesu. Lépe se s ní pak vyrovnává.

Je lepší mít reálnou obavu a strach?

Ano. Žena, která je vnitřně nachystaná a nehledá oporu v aromaterapii nebo v epidurálu, rodí dobře. Když si ovšem někdo aromaterapii přeje, není to pro nás problém, pokud ovšem vůně nevadí ostatním maminkám. Epidurál je v břeclavské porodnici součástí standardní péče. Když je potřeba.

Takže to hodně necháváte na mamince?

Ano. Zrovna nedávno jedna maminka nic nechtěla, hlavně přirozeně porodit. Kdyby bylo na nás, udělali bychom jí císařský řez, protože jí bylo téměř čtyřicet let, měla relativně velké dítě a porod šel pomalu, otevírala se dlouho, milimetr po milimetru. Nepřipravená maminka by byla řekla, že to hrozně bolí, že je unavená a že už není schopna spolupracovat.

Hrozně záleží na tom, co ta žena chce. Tato paní nakonec porodila podle své představy. Musí chtít, pak to jde.

Může zastavit porod psychický blok?

Zřejmě ano a na nás pak je citlivý přístup a dobrá domluva. To funguje.

Když ale maminka spolupracovat nechce, „všechno ví“ a přijde k nám jako do servisu, kde za ni všichni všechno udělají, je to pak těžké. Postoj „dělejte něco“ je někdy doslova hmatatelný.

A není v tom ještě nějaký jiný háček?

Špatný vliv může mít i zavádějící a příliš konejšivá předporodní příprava. Tam maminku ještě nic nebolí. Realita ji pak zaskočí.

Chtějí maminky někdy císařský řez na přání?

I kdyby chtěly, česká legislativa to neumožňuje. Hodně to souvisí s tím, jak je maminka na porod připravena – a to je hodně různé. Když maminka odmítá spolupracovat, je to „indikace pod čarou“. Císařský řez na přání je u nás ilegální. V některých zemích to však možné je.

Jaká je u vás bilance císařských řezů?

U nás je asi 16 procent císařských řezů. Je to průměr a není nutné toto číslo zvyšovat. Poměr plánovaných a akutních řezů u nás vychází asi v poměru jeden ku dvěma.

Jaký je hlavní rozdíl mezi plánovaným a akutním císařským řezem?

Hlavní rozdíl je v prožívání. Část operací se zkrátka předem naplánovat nedá a pak je s nimi spojeno více stresu. Plánované porody císařským řezem jsou pohodovější. Rozdíl je také v tom, zda je plánovaný porod indikován ze strany matky nebo ze strany plodu.

Čelíte často kritice nespokojených pacientů?

Zdravotníci jsou někdy z pacienta skutečně vyčerpaní, navíc se přístup lidí k personálu zhoršuje. Někteří lidé předem vše kritizují, všechno je špatně. Takový vztah pak není partnerský. Lidé přijdou, jako by přišli do obchodu nebo do servisu, ale od zdravotníků vyžadují empatii. Ta však musí být oboustranná.

Že by nikdy nebyla vina na straně zdravotníků?

Samozřejmě, i zdravotníci jsou jenom lidé. Někteří si někdy s sebou nesou problém, a pak se to promítá do péče o maminku. Dnes ale porodnice chtějí mít dobré jméno. Nekvalitní personál by ohrozil jejich existenci.

A dají lidé najevo vděk?

Ano, určitě. Chodí nám ukazovat miminka, hlásí se k nám v obchodech. Máme ale někdy problém si vybavit, kdo přesně to je. Žijeme tím, když porod probíhá, ale pak už nám to trochu splývá.

Postřehy z porodního sálu:

•  Když je pacientka milá a snaží se, chce, ale má komplikace, tak nás tím víc mrzí, že nejde všechno snadno, udělali bychom pro ni první poslední.
•  Řeči typu „Vy to tady neumíte“ nebo „Měli jste štěstí. Já jsem se na to ptal a mělo to tak být“ nás samozřejmě rozladí.
•  Medicína není jenom věda, je to i trochu umění. Jsou tam procenta něčeho navíc. To by lidé měli chápat.
•  Některé maminky se rády vyptávají, jiné vůbec nereagují. Některé chtějí společnost, jiné chtějí být úplně samy. Obojí respektujeme.