Co před dětmi raději neříkejte

„Pane bože, já jsem ale tlustá. Musím si dát dietu.“

Děti, zejména dívky, jsou neustále bombardovány požadavky na to, jak by měly vypadat. Je to společenský problém, ke kterému nemusíte nutně sami přispět tím, že v dítěti nastartujete celoživotní vnitřní boj s negativním tělesným sebepojetím.

Můžete se zmínit o tom, že se chystáte jíst zdravěji, ale raději se vyhýbejte slovu „dieta“, „hubený“ nebo „tlustý“. Vždy zdůrazňujte, že je důležité být zdravý.

„Ta je teda šílená.“

Když budete ošklivě mluvit o druhých lidech, bude to dítě brát jako normu. Dáváte mu tím doslova návod, jak má mluvit se svými kamarády. Nechte si kritiku pokud možno pro sebe, anebo, pokud to je něco, čemu se nemůžete vyhnout, soustřeďte se na urážlivé chování („To nebylo hezké, co právě řekla.“) a vyhněte se odsuzování celého člověka. Komentujte tedy chování, věci, činy, ne samotného člověka.

„Řekni jí, že tu nejsem.“

Vyhnout se nechtěnému telefonátu může vypadat docela nevinně. Někdy prostě na žádné povídání se starou kamarádkou ze základky nemáte náladu. Tím ale dáváte dítěti najevo, že není nic špatného čas od času zalhat. I malé lži slouží jako špatný příklad: děti neumějí rozlišovat mezi „bílou“ a nestoudnou lží, takže pak budou dělat obojí.

Raději tedy řekněte přímo tomu, kdo vám telefonuje, že se vám to teď nehodí s ním mluvit a pokud budete chtít, nabídněte, kdy mu zavoláte.

„Jak jsem si s tebou kdy mohla pořídit dítě.“

Kdykoliv se hádáte s otcem svého dítěte, a jako každý k tomu určitě někdy máte důvod, způsobujete tím dítěti neskutečnou bolest. Děti vaše konflikty matou a bolí. Je normální se na něčem neshodnout – ale bavte se o tom klidně, udržujte neutrální tón hlasu a držte se zásadně tématu (neobviňujte se z ničeho).

Zase tady platí – informujte druhého o tom, co udělal nebo neudělal, co se vám líbilo nebo nelíbilo. Neosočujte ho, ale informujte ho o jeho chování.

Jestliže se stane, že je dítě svědkem hádky, je vždy důležité, abychom mu pak vysvětlili, že se hádka netýkala jeho, ono nebylo příčinou. Má také vidět a vnímat, že se rodiče usmířili a den plyne dál.

„Nikdy se nám nic nestane, my neumřeme, neboj se.“

Tuto větu spíše používají rodiče z lásky k dítěti. Obávají se, aby nebylo traumatizované tím, že se někdy něco stane, aby nemělo dítě velký strach o rodiče. Je daleko vhodnější dítěti říct, že nevíme, kdy se může něco stát. Také nevíme, kdy umřeme. Budeme si dávat na sebe pozor. Často to přivádí dítě k větší odpovědnosti.

„Venku to udělat můžu, tady to není naše, doma to nikdy udělat nesmíš!“

Tady mám na mysli odhazování papírků mimo koš nebo popelnici … Když to dítě udělá v mateřské škole, při procházce, bude se jistě paní učitelka zlobit. Učme děti, že se mají chovat k cizím věcem tak, jako by to byly jejich vlastní věci.

„To se neříká… „

Někdy nám tato slova uklouznou, když slyšíme dítě, že řekne sprosté slovo, nazve sousedku, že je tlustá … Je otázka zda se s tím setkalo i u nás, že jsme to někdy řekli, nebo jak k tomuto komentáři došlo. Je vhodnější mu říct, že i nám rodičům někdy toto slovo ujede. Je to ve chvíli napětí, únavy nebo vzteku. Máme dítěti také vysvětlit, co daná slova znamenají.

Máme mu vysvětlit, proč není dobré o sousedce tak mluvit – kazí to vztah, může ji to mrzet. Máme je učit omluvit se nebo vztáhnout daná slova – to se neříká – na osobní rovinu – já nechci, abys to říkal, proto a proto … Jsme tak ve vztahu k dítěti osobnější a budujeme pevnější osobní vztah mezi rodiči a dítětem.

Zdroj: Aviva Patz, Speak no evil: What you should never say in front of los niños