Co naše děti trápí nejvíc? Rozchod

„To je těžká otázka, sama si ji velmi často kladu a neumím na ni stručně odpovědět,“ přiznává Ing. Zuzana Baudyšová, ředitelka Nadace Naše dítě, která stála u zrodu Linky bezpečí. Dnes a denně se z ní dovídá, jaké problémy některé děti mají.

Co děti trápí ze všeho nejvíc?

Určitě to, když se máma a táta rozcházejí. I když se dospělí mnohdy domnívají, že se jejich rozluka dětí netýká… Rodiče jsou mnohdy velmi necitliví, řeší si sami sebe, rozdělují si své almary, majetky. A myslí si, že pokud děti budou mít jídlo a ošacení, je všechno v pořádku. Ono to tak není. Děti chtějí oba svoje rodiče, mámu a tátu.

Nejsem schopná říct, kolik z šedesáti procent párů, které procházejí rozchodem, je schopno se rozvést tak, aby to děti netrápilo. To znamená, že sice přestávají být partnery, ale uvědomují si, že nepřestávají být rodiči a nesobecky se snaží věci pojmout tak, aby to jejich děti zasáhlo co nejméně. Děti to samozřejmě zasáhne vždycky, ale jde o to, aby následky byly co nejšetrnější.

Pro děti už je peklo, když se doma rodiče hádají.

Ano. Nechci tady mluvit o domácím násilí, kdy je statisticky zjištěno, že z šedesáti procent jsou u domácího násilí přítomny děti. To jsou smutné události, rodiče jsou krajně bezohlední. Netvrdím, že dítě má vyrůstat jako v bavlnce, k životu občas nějaká ta rodinná prudší výměna názorů patří, ale není možné, aby se rodiče před dětmi bezohledně prali. V dětech to vzbuzuje nejistotu, pro jejich dušičku to má velmi těžké následky.

Mohu doložit vlastní smutnou zkušeností z mého dětství, kdy jsem kvůli každodenním domácím scénám trpěla nespavostí. Jako devítiletá školačka jsem užívala před spaním zklidňující lék, bílou rýži Calabron. Název léku si pamatuji po padesáti letech stále velmi dobře! Vzpomínám si i na tajné výlety k nové škole, do které budu chodit po rozvodu rodičů…

A stejně tak jim ubližuje, když na ně rodiče nemají čas?

Právě v tom tkví úspěch Linky bezpečí, protože vlastně nahrazuje ucho toho nejbližšího. Místo toho, aby se dítě obrátilo třeba na milující maminku, tak volá na linku… Pravda, někdy je to o citových problémech, které se děti doma stydí říct a raději si o tom chtějí popovídat anonymně s někým, kdo jim rozumí. To je milá práce, jsou to většinou případy zrání, prvních lásek.

Když je v rodině dobrá komunikace, dítě nemá problém se mámě nebo tátovi svěřit i s citlivými a citovými problémy. Linka bezpečí vstupuje do hry také tam, kde je pro dítě nedostatek citu, lásky a času. To je další kapitola, kdy děti zkrátka doma nic nedrží a často je jim lépe na ulici. Je smutné, že domov pro ně není prostředím lásky a bezpečí.

A trest za neúspěch ve škole?

Dítě má strach z rodiče, který nepřijme špatnou známku, a to už nehovořím o špatném vysvědčení. Jsou to děti ambiciózních rodičů, kteří celé pololetí v podstatě nevědí, že jejich dítě chodí do školy, a před vysvědčením začnou vyhrožovat: „Běda, jestli budou špatné známky!“ To je jednoznačně špatně.

Vzpomínám si na telefonát desetileté školačky, která se s jednou trojkou na vysvědčení, rozhodla nejít domů. Věděla, že ji čeká výprask. Když se začalo stmívat, začala mít velký strach a naštěstí vytočila číslo bezplatné Linky bezpečí. Konsultantka se spojila s rodiči dítěte, vysvětlila jim, co se děje, a jaká nebezpečí jejich dceru ohrožují. Nakonec se podařilo dohodnout místo na kraji lesa, kde dívka na své bližní počkala. Rodiče by měli sledovat, jestli dítě nemá problémy a není-li třeba sjednat doučování. Půl roku školu vůbec neřeší a pak přijde období tvrdých výhrůžek. Někdy i tělesných trestů, když děti přinesou vysvědčení, které neodpovídá rodičovským představám. Přitom genetickou výbavu mají děti od svých rodičů…

Obraťme list. Byla u vás situace při výchově vašich synů, které teď – s odstupem času – litujete?

Dosud mám výčitky, že jsme nebyli schopni ochránit syny před jeslemi, protože oba dva tam strašně nechtěli. Mladší synek se chytal dokonce futer dveří, jen aby ho manžel nevynesl ráno z bytu. Slyšela jsem ho křičet ještě na stanici autobusu. Navíc věčně šli z jedněch antibiotik do druhých. Připadala jsem si v té době jak krkavčí matka. Z jednoho platu bychom ale nevyšli. Manžel učil na vysoké škole a bral opravdu malé peníze. Museli jsme to táhnout oba. Navíc jsme všichni žili v jedné místnosti. Než jsme se vůbec mohli přestěhovat do třípokojového bytu, něco nás to stálo.

Myslíte, že to mají dnešní maminky lehčí?

Myslím si, že do značné míry a v mnoha směrech ano. I když asi by mi oponovaly… Záleží to samozřejmě hodně na štěstí, jestli je hlava rodiny uživí. Pravda, velkou roli hraje to, čemu dá máma přednost, jak se rozhodne. Jestli bude vydělávat peníze, a tedy rozvážet děti po dětských zařízeních, nebo si rodina trochu utáhne opasek, a matka bude s dětmi doma. Každá maminka by měla zvážit, kde je její místo. Jsem ráda, že jesle jsou dnes spíše výjimkou.

Na závěr: Jakou maminku byste dětem přála?

Moc bych jim přála, aby maminka byla spokojená a usměvavá. Aby si vždycky dokázala udělat na děti čas. Zvláště v situacích, kdy dítě potřebuje něco sdělit, by maminkovské ucho mělo být připraveno naslouchat. Samozřejmě bych byla moc ráda, aby měla dobrého manžela, či partnera, protože – pro dítě je třeba, aby vidělo oba dva rodičovské vzory.

Je dobré vidět nejen mámu, ale i roli otce, aby stejný rodičovský model dítě uplatňovalo jednou samo. Když je to navíc matka inteligentní, která děti správně vede, má dobrou povahu a všechna svá pozitiva dětem předá, tak je to úplně ideální.

Co by maminka neměla?

Předně probírat před dětmi svoje rodičovské či partnerské spory. Dále by rozhodně před dětmi neměla popíjet. Za ty roky své práce vím, o čem mluvím.

Na Štědrý den volal na Linku bezpečí chlapeček, že jeho opilá maminka nemůže najít vánoční dárky…

Odměnou dobré maminky jsou dobré děti, ale i vnoučata. Ta jsou velkým pohlazením. Je to takové poděkování za to, co jsme dali svým dětem.