Co dokáže porod?

Kdo jsou vaše pacientky?
Nejvíce mých pacientek jsou ženy většinou krátce po porodu. Na tělesné rovině ventilují psychický stres, který při porodu zažily. Mají odborně řečeno psychosomatické reakce. Jsou to většinou dlouhodobé, chronické problémy, které se objevily v souvislosti se zátěžovou situací. Tou porod bezesporu je.

Porod v hlavní roli je i tématem letošního Světového týdne respektu k porodu, který v začíná právě dnes.

Znamená to, že žena zažila přímo v porodnici něco tak hrozného, že se z toho nemůže vzpamatovat, anebo to má ještě jiné kořeny?
Bývá to kombinace obojího. Je někdy těžké to přesně prokázat, ale i tak najdeme zcela zjevné případy. Každopádně okolnosti porodu mohou fungovat jako spouštěč určitých reakcí.

Jaký byl váš porod? Radost nebo trauma?

Můžete být konkrétnější?
Například mám v péči ženu, která v jednadvaceti prodělala těžkou autonehodu s otevřenými zlomeninami, tržnými a řeznými ranami po těle a v obličeji, spousta krve. Bohužel neztratila vědomí a na rány si viděla. To pro ni byl velice frustrující zážitek.

Vyléčila se, z traumatu se nějak vlastními silami dostala a když pak o deset let později otěhotněla, byl jí kvůli tehdejší zlomenině pánve indikován císařský řez. Lékař ale neznal hlubší souvislosti a udělal fatální chybu – nařídil pouze uspání od pasu dolů neboli epidurál.

Proč se nezajímal o hlubší souvislosti té zlomeniny?
Možná to bude znít přísně, ale zkrátka si myslím, že je za tím lhostejnost.

A co se stalo s ní?
Jakmile jí rozřízli břicho a začali odsávat krev, kterou za plentou viděla proudit hadičkami, spustila se jí tak silná stresová reakce pramenící z jejího nevědomí, že okamžitě upadla do šoku. Stabilizovali ji, dítě bylo naštěstí v pořádku a porod skončil „dobře“.

Musím dodat, že je to velmi statečná žena, která se umí dobře ovládat, takže jen silou vůle neupadla do hysterie, všechno v sobě utlumila a „zpracovala“. Nebyla jí bohužel doporučena žádná psychoterapeutická pomoc a tak se stalo, že toto velké vnitřní zranění projevila na tělesné úrovni tím, že jí zůstal abnormálně vysoký krevní tlak. Bohužel zejména v porodnictví platí, že jedna komplikace provokuje druhou.

Takže místo aby se zbláznila ona, tak jí blázní krevní tlak.
Hrubě řečeno.Tlak má tak vysoký, že jí prakticky neustále hrozí buď infarkt myokardu anebo cévní mozková mrtvice. Tlak při porodu vylétl a už nikdy neklesl. Její tělo je od té doby neustále ve stresu, v pohotovosti, připraveno na boj s velkou zátěží. Má neustále vyplaveny stresové hormony, celý organismus má stažený, ve vypětí.

Je jí teprve 35 let, ale kardiovaskulární riziko má zvýšené na 10–20 %. Má naštěstí vzornou životosprávu a pracuje na sobě. Léčbu však komplikuje, že málo reaguje na léky snižující krevní tlak. Ty navíc mají vedlejší účinky, takže to musíme kombinovat, což má zase vliv na ledviny a tak dále.

A dalo se tomu všemu vůbec nějak předejít?
Ano, kdyby se na její případ medicína dívala z celostního hlediska. Tato medicína se na člověka nedívá jen jako na maso a kosti, ale plnohodnotně pohlíží i na psychickou a sociální část osobnosti.

Já teď vlastně napravuji řetězec chyb, který se jí přihodil. V ideálním případě měla jít ihned po autonehodě na psychoterapii. Další chybný krok byl, že deset let nato porodník nevěnoval pozornost její anamnéze. Měla mít buď celkovou anestézii, aby na sebe vůbec neviděla, anebo naopak byl ke zvážení přirozený porod, to můžeme zpětně těžko odhadnout. V každém případě se stala stejná chyba znova – po šoku při porodu měla následovat psychoterapie, ale nenásledovala. Nikdo se o to nezajímal a ke mně se dostala až po třech letech, kdy je její porucha už fixní.

Je silná, má vzornou životosprávu, ale dostat ji mimo ohrožení života bude stát ještě hodně práce a i malé zlepšení bude velkou výhrou.

(Psychogynekologie je psychosomatická medicína se zaměřením na gynekologické souvislosti – pozn. autora.)