Chci se dočkat dospělosti svých dětí

Musel jsem začít nakupovat. Vyprostit nákupní vozík, navíc s pokroucenými kolečky z řady stejně postižených vozítek, bylo trochu nad mé síly. Ani jsem si nevšiml, že vedle mne se o totéž pokouší mladá žena.

Když po mém nechtěném šťouchanci chytila zpátky rovnováhu, přijala mou omluvu a pozvání na kafe. Já vím, zní to banálně, ale od té doby jsme se už nerozloučili. Za dva roky se nám narodila dvojčata. Byl jsem opět šťastný a ani stesk po dětech z prvního manželství, vídám je každý druhý víkend, už tak nebolel.

Něco se děje

Druhé společné Vánoce se naše nerozlučná dvojka radovala z dárků, ale já se cítil podivně. Udělalo se mi zle. Jasně, hromada chlebíčků, pak kachna, večer těžké víno. Asi na mne něco leze, odmávl jsem podivný pocit a zalil ho douškem mátového čaje. Vždy pomohl.

Další dny to bylo stále horší, ale žádná chřipka či další, jasný důvod mé slabosti nepřicházel. Druhý týden už to bylo k nevydržení. Sám jsem si našel doktora, kterého jsem do té doby ani neznal.

Nemilosrdný verdikt

Jeho výraz se mi nelíbil. Poslal mě okamžitě na další vyšetření.

Pak už to šlo strašně rychle. Diagnózu jsem slyšel jako ze zlého snu: akutní leukémie. „Ne, to nejsem já, musím se probudit,“ bránilo se mé podvědomí. Tělo však už vědělo své.

Další týdny ani nedokážu popsat. Odběry, vyšetření a…chemoterapie. Peklo, které se prožívá už na zemi. Nevím, čím jsem si ho „zasloužil,“ ale věděl jsem, že nemám jinou šanci a že chci žít.

Udělám cokoli

Svět se otočil vzhůru nohama. Kdyby mi někdo slíbil, že budu žít, když budu celý život mýt okna či třídit odpadky, nadšeně bych souhlasil. Žádná šance však nepřišla. Jen naděje. Naděje, že se najde vhodný dárce krevní dřeně, která pomůže té mé. Přežít.

Mám za sebou první sérii chemoterapií. Z pekla jsem se vrátil o patnáct kil lehčí a s vědomím, že mám před sebou jen pár měsíců čekání na vhodného dárce.

Koupím ti šaty

Brečel bych, když místo toho, abych s dospívající dcerou vybíral šaty do tanečních a se svým právě plnoletým synem si povídal o holkách, naslouchám jejich nadšenému vyprávění, jak se jim podařilo získat spolužáky, aby si mezi maturitou odskočili přihlásit se do registru dárců kostní dřeně.

Jsem hrdý, že už dnes na prahu dospělosti dokážou odhodit své půvabné starosti s tímto věkem spojené, a rozhodnou se pomoci. Brečel bych, ale vím, že to není dobrý dík.

Lauro, věř, že se těším, až ti koupím šaty – třeba na promoci a s tebou, Ondro, ty holky určitě ještě probereme. Nic jiného si nepřeji. A taky se chci dočkat dospělosti svých dvojčat.

Dal bych za to všechno.

Marek

Redakce se připojuje k prosbě svého čtenáře.