Chci dělat revoluci v porodnictví!

Původně jsem se s ní chtěla bavit zejména o začátcích působení dul u nás, naše povídání se však stočilo k třeskuté problematice současného českého porodnictví. Míla je totiž mimo jiné členkou pracovní skupiny Porodnictví v rámci České ženské lobby.

Jsi vystudovaná inženýrka ekonomie. Jak ses od svého oboru dostala k poměrně hlubokému zájmu o neuspokojivé poměry v českém porodnictví?
Na začátku bylo moje první těhotenství a narození dcery v roce 2000. Byla jsem vyplašená ženská na rizikovém těhotenství, o porod jsem se před tím nijak zvlášť nezajímala. Ale pak se sešlo vícero okolností, díky kterým jsem se nasměrovala k tomu „dělat revoluci v českém v porodnictví“.

Jedny z prvních impulzů přišly od mé známé, dětské zdravotní sestry z porodnice v Lounech. Pamatuju si do dneška, jak zásadní pro mě byla její věta, že u porodu není nejdůležitější osoba doktor, ale porodní asistentka – ta mi poradí s úlevovými polohami, ta mě bude celou dobu sledovat, bude se mnou mluvit atd. Tehdy jsem se pohybovala mezi spolužačkami, které všechny měly zaplaceného doktora…

Zaplaceného doktora?
Ano, zaplatily přímo svému doktorovi, v řádech tisíců, aby byl u jejich porodu.

Ale to snad není legální…
Ovšem že to byly peníze do kapsy těch lékařů. To je perfektní byznys. Lidé mají z porodu strach a jsou ochotní udělat a zaplatit leccos, aby se cítili jistější. Dnes, pokud vím, tak se to některé porodnice snaží nabízet jako oficiální placenou službu.

Další věc, kterou mi tehdy moje známá řekla, se týkala kojení: že je důležité být v pohodě a udělat si pohodlí. To byly pro mě zásadní informace, které by, myslím, měly dojít ke všem ženám.

Svoji první dceru jsi rodila v nemocnici na Bulovce v éře, kdy tam fungovalo Centrum aktivního porodu. Bylo ojedinělé v tom, že se tu ženy mohly podílet na spolurozhodování při co nejpřirozenějším porodu, který probíhal ve zvláštní, domácké místnosti, na dosah porodních sálů…
Začala jsem tam chodit na předporodní kurz mimo jiné proto, že to bylo nejblíž mému bydlišti, nebylo to nijak zvlášť programové. Líbilo se mi, že je to tam přátelské, malé, osobnější. Ale až postupem času jsem se začala zajímat o přirozený porod, co to vůbec je, a vymazávala jsem si postupně z hlavy stereotyp, že porod je něco hrozného, na co je dobré rychle zapomenout.

Porod byl pro mě úžasná zkušenost, nejsilnější setkání s vlastním tělem. Probíhal celkem rychle, měla jsem tam svého muže, porodní asistentku, v místnosti bylo teplo, šero, útulno. Byla jsem v euforii do té doby, než na mě na oddělení šestinedělí sestra vyjela, co jsem to za matku, že nechci, aby mojí dceři dávali glukózu, vždyť sama nic nenakojím, a že ohrožuju její život.

Po návratu z porodnice jsem jim napsala rozhořčený dopis. Myslím, že není potřeba, aby tohle matky po porodu zažívaly, že součástí práce sester je to, aby matkám pomáhaly, a nejen s kojením.

Zřejmě i tato zkušenost tě dovedla k tomu, že ses později stala laktační poradkyní?
Ano, přišlo mi, že ženám po porodu nikdo pořádně neporadí, přitom jde často o prkotiny. Třeba aby se žena při kojení necítila nepohodlně. Nejprve se musí uvolnit matka: nalít si čaj, pohodlně si lehnout nebo se posadit, třeba si dát nohy na stůl, a pak teprve přiložit dítě. Nebo že dítě má mít mírně zakloněnou hlavičku, aby se mu dobře polykalo.

V čem spatřuješ největší problém v péči o těhotné?
Problémem systému perinatologické péče u nás je podle mě to, že ženám není dostupná primární péče, to úplně základní. Všichni kvalitu odvozují od množství přístrojů, vyšetření, specializace lékařů, není problém jít rodit do perinatologického centra. Ale to úplně základní, lidský přístup, kdy se ženě, resp. oběma budoucím rodičům někdo individuálně věnuje, vyslechne je, zná jejich problémy – tak to tu hrozně chybí.

Jak by se to mohlo změnit?
Myslím, že těmi klíčovými osobami by měly být porodní asistentky, ty komunitní, které pečují o ženy individuálně, kontinuálně po celou dobu těhotenství, při porodu i po něm. Ale na to se ministerstvo, úřady i lékařská lobby tváří, že to tady teda nikdo podporovat nebude, že je to nebezpečné, protože ty samostatné porodní asistentky by pak taky chtěly chodit i k porodům doma. A to by nám tu pak umíraly rodičky a děti. Což je jeden velký mýtus okolo porodů.

Kromě porodních asistentek mohou být podporou pro ženu v těhotenství a při porodu také duly. Kdybys měla dulu vymezit svými slovy: jaká je její role při porodu?
Rolí duly je ženu, nebo celý pár, doprovázet, podporovat, informovat – a to v těhotenství, při porodu a v poporodním období. Když jsme zakládaly Českou asociaci dul, naší snahou bylo, aby se ve zdravotnictví přestala bagatelizovat a ignorovat role psychiky. A právě dula má poskytovat psychickou podporu pro těhotnou, rodičku a ženu po porodu. Má podpořit ženu v tom, že zvládne porodit svoje dítě, probrat s ní její obavy, připravit porodní plán, poskytnout informace, na co má právo a jak má postupovat, když chce něco v porodnici odmítnout. Přímo při porodu může pomáhat s hledáním úlevových prostředků, podpořit ženu v jejích předporodních přáních, pomoci a poradit v počátcích kojení atd.

Dulou by se měla nazývat vyškolená osoba, která je členkou své profesní organizace, např. ČAD, díky čemuž je zavázaná dodržovat etický kodex a respektovat, co je obsahem její práce a co už ne. Dula není zdravotník, neposkytuje zdravotní služby a neměla by nijak zdravotníkům do jejich práce zasahovat. Duly ČAD dostávají identifikační kartičku, s kterou se mohou v porodnici prokázat. Postavení dul ale není nijak oficiálně upravené, takže se v porodnici může jako dula představit kdokoli, třeba i ty. Což jejich práci dost komplikuje.

Co se týče porodního plánu, setkala jsem se s názorem, že porodní plán je k ničemu, protože když jde při porodu všechno, jak má, není plán potřeba, a když nejde, pak taky ne.
Podle mě je porodní plán užitečná věc. I kdyby porodnice fungovaly ideálně a podporovaly ten zdravý, přirozený, normální porod, kdyby fungovaly porodní asistentky v primární péči, které znají klientky již z těhotenství a znají jejich potřeby a přání, tak i tehdy by mělo v mnoha případech smysl vytvořit porodní plán. Jenže naše porodnice takto nefungují. Není u nás jediná porodnice, která by důsledně dodržovala doporučení Světové zdravotnické organizace ohledně vedení normální porodu. Nevím například o tom, že by v některé porodnici sami nabídli jinou polohu než v porodním křesle nebo na porodním lůžku. Přitom možnost volby a změny porodní polohy může být pro průběh druhé doby porodní hodně zásadní.

Může být u porodu zároveň dula i otec?
Dula by měla být u porodu podporou pro oba, pro ženu i jejího partnera. Bohužel v některých porodnicích mají potíž s tím, pokud přijdou dvě doprovázející osoby. Zažila jsem i příšernou situaci, že se museli na porodním sále dula a otec střídat – vždy jeden musel odejít čekat do šatny a jeden mohl být přítomen. Navíc porodnice vyžadují placení poplatku za každou osobu u porodu. To když řekneš někomu v zahraničí, že se u nás platí za osobu u porodu, tak na tebe kouká, jako bys spadla z višně. To je prostě nehoráznost.

Jak by podle tebe vypadal ideální porod a ideální poporodní péče u nás? Kde je nejbolavější místo českého porodnictví?
Myslím, že nejbolavějším místem je to, že je naše porodnictví výrazně medicínsky zaměřené. Otěhotníš a rázem jsi pacientkou, dojedeš do porodnice a hospitalizují tě, po porodu tě lapí na tři dny pod nemocniční dozor.

Pro mě by bylo ideálním stavem, aby intenzita zdravotní péče vycházela z potřeby konkrétní ženy – primární péče u zdravých žen, sekundární péče v rizikových případech a terciární v případě vážných komplikací. A pak si moc přeju, abychom se dopracovali k tomu, aby ženy měly možnost volby – aby tu byly na výběr porodní asistentky, duly, laktační poradkyně, porodní domy, malé rodinné kliniky i špičkově vybavené porodnice atd.

Co se připravuje v zákoně o zdravotních službách, o co hlavně tam jde, co se týče „našeho“ tématu, které tu probíráme?
Zákon o zdravotních službách má od příštího roku nahradit Zákon o zdraví lidu, který platil – tuším – od roku 1966. Problémem je, že se tam o zdravotní službě porodní asistence nic neříká. Péče porodních asistentek je zaškatulkovaná jako péče ošetřovatelská, která má být poskytovaná na základě indikace lékaře a pod jeho dohledem, což vůbec neodpovídá smyslu a způsobu práce samostatných porodních asistentek. Podle tohoto zákona je primárním poskytovatelem porodní péče gynekolog, což – jak jsem už říkala – staví ženy do role pacientek.

Jádro problému „našeho“ tématu neleží v jednom zákonu, ale spíš v nekoncepčnosti různých legislativních norem a mimo jiné také v tom, že česká legislativa nerespektuje mezinárodními úmluvy, které mají sílu ústavních zákonů a jsou nadřazené zákonům, vyhláškám i metodickým pokynům ministerstva zahraničí. Máme díky nim zaručené právo na vhodnou zdravotní péči, právo na ochranu soukromí i právo na svobodný informovaný souhlas s jakýmkoliv zákrokem, ale jak se domoci těchto práv v praxi, to je stále tvrdý oříšek…