Chci chlapečka a mám holčičku! Co s tím?

Proč může být právě žena zklamaná z toho, že se jí narodila dcera?
Lidé, kteří si přejí dítě opačného pohlaví, patří často mezi ty, jimž někdo z rodiny ubližoval, když byli sami malí. Tak se může stát, že má pak žena problém vyrovnat se s tím, že se jí narodila dcera, protože jí připomíná její vlastní dětství. Tyto problémy si však nemusí vůbec uvědomovat nebo je ve vzpomínkách citově prožívat, má je nezpracované, jsou skryté. Nedokáže však navázat s ní vztah.

Stejně to platí pro otce a syny?
Jistě.

A co když si naopak přeje dítě stejného pohlaví?
Toto přání může mít podobné kořeny jako předchozí případ, ale zároveň tu hraje roli skrytá touha trauma ze svého dětství zpracovat právě skrze dceru (u matky) a syna (u otce). Vzniká pak řetězení stejného problému v rodině, odborně se tomu říká transgenerační přenos. Je to vyrovnávací mechanismus, který ale nevyřeší původní problém. Ten leží v minulé generaci nebo generacích. Pocit, který provází zneužívání, je ztráta kontroly nad vlastním životem. Tuto kontrolu pak rodič domněle znovu získává skrze dítě stejného pohlaví.

To není spravedlivé…
To možná ne, ale takový člověk si neuvědomuje, že to dělá. To téma totiž není vůbec dostupné jeho myšlenkám a ani na přímý dotaz by nepřipustil, že má takový nebo onaký problém. Nelže, protože o tom skutečně neví. Jinou variantou je případ, kdy si na události vzpomíná, ale citově je od nich odříznut a mluví o nich pouze věcně a jako by nezúčastněně.

Neprojevuje se to nějak i na vztahu k partnerovi?
Ano, může se to projevovat. Ženy, které cítí ke svému partnerovi protichůdné pocity – přitažlivost i děs zároveň, mohou prožívat stejné pocity, jako když byly malé. Může jim to připomínat svádění kombinované se zneužíváním ze strany rodiče.

Dá se najít hranice, kdy je problém řešitelný v současnosti a kdy se přenese na další generaci?
Dalo by se říci, že pokud je traumatická vzpomínka naší paměti zcela nepřístupná (tento jev se odborně nazývá totální negace), nebo ji postižený popírá ve smyslu „mně by se nic takového nemohlo stát“, je tu velké nebezpečí, že se problém přenese na další generaci.

Jak mohu u sebe samotné známky těchto problémů při narození dcery odhalit?
Problém s přijetím pohlaví dítěte se může projevovat v zásadě dvěma způsoby, které mají oba stejné kořeny. V rodině, kde docházelo k sexuálnímu zneužívání mezi jejími členy, neexistují z vnitřního hlediska mezi jednotlivými lidmi hranice a to platí i pro rovinu sexuality.

Maminka nebo tatínek pak může nevědomě „sexualizovat“ děti například tím, že se s nimi přehnaně mazlí a má z toho vlastní sexuální uspokojení.
Opačnou stranou téže mince je případ, kdy se rodič i běžnému a normálnímu mazlení s dítětem vyhýbá, protože se bojí, že by si to někdo mohl vysvětlovat jako sexuální kontakt. Vyhýbá se i mazlení iniciovanému ze strany dítěte.

To je další důkaz, že takový člověk nerozliší hranici mezi sebou a druhým člověkem, nemá záklopku, která by mu řekla – „tohle je OK a tohle už ne“. Tak se raději vyhýbá veškerému kontaktu.

Jak se to pak projevuje na vztahu matky k synovi a dceři?
Žena se obává vzrušení z kontaktu s dětmi. V důsledku toho se chová k synovi chladněji a odmítavě. Na dceru je pro změnu příliš opatrná, chová se vůči ní přecitlivěle, úzkostně. Brání jí i v přirozeném a zdravém kontaktu s tatínkem. Taková žena zřejmě prožila trauma, na které si vzpomíná, ale nemá ho citově zpracované, vyřešené.

Anebo si taková maminka vůbec nepřipouští, že by mohl existovat v dětském světě nějaký problém „sexuální“ povahy. Paradoxně ale právě proto, že si to nepřipouští, dochází k nevědomé sexualizaci dcery tím, že jí nestanoví hranice, nechá ji do světa dospělých volně přecházet bez ochrany již v nízkém věku.

Sexuální zneužívání zahrnuje cokoliv, čím se dospělý uspokojuje skrze dítě. Například ho nutí sledovat filmy pro dospělé nebo jiné sexuální aktivity. Zneužití je tedy již samotné přinucení ke sledování, nemusí jít zdaleka jen o pohlavní styk s dítětem.