Cesta k dítěti? Někdy až příliš složitá
„Ženské sebevědomí je dnes všeobecně nabourané,“ domnívá se MUDr. Helena Máslová z Centra psychosomatické péče.„Pro mnoho žen není jednoduché dopracovat se až k porodu. Je to cesta provázená mnoha kompromisy, na níž nebývá vše úplně podle původních představ,“ dodává. Jak je to myšleno? Mnohé z nás to znají. Často trnitá „cesta k dítěti“ začíná tím, že je problém najít vhodného partnera. Pak je problém si ho udržet, případně ho dovést do svatby.
Zdroj: archiv redakce
Uděláme císaře
„Nepovedený scénář pak pokračuje tím, že žena nemůže otěhotnět a je odkázána na asistovanou reprodukci. Tím naskakují další záporné body, sebevědomí letí dolů. Vystavená napospas „osudu“ dostane se žena na porodní sál, kde jí porodník ne vždy citlivě řekne: „Tak to tedy naindukujeme…“, nebo „tak uděláme císaře“. V tu chvíli padne její sebevědomí na dno. Ženské Já, naše intuitivní vnitřní žena, dostává neuvěřitelnou trhlinu,“ pokračuje lékařka. Ještě v generaci našich matek bylo takřka samozřejmé, že každá dvacetiletá byla vdaná a měla dítě. Dnešní ženy mají sklon k sebeobviňování: „Nejsem dost dobrá, maminka mi říkala, že bych dávno měla mít rodinu, je mi ale dvaatřicet a pořád ji nemám…“ Málokdo vidí, že je to spíše celospolečenský než osobní problém.
Kdo za to může?
Mnoho žen z těchto „neúspěchů“ obviňuje sebe sama. Není to však jen jejich chyba. Svou vinu nese i současná společnost. Společenská složka zdraví je dnes totiž silně narušená. Přitom právě ona hraje v období kolem porodu zcela ústřední roli. Necitlivé zacházení s rodící ženou a narušení křehké vazby mezi ní a novorozencem ihned po porodu už jen může dlouhodobě emočně působit na oba, zejména pak na dítě.
„Zlatá hodina“
Přesunem porodu do porodnic se změnilo nejen prožívání porodu, ale i předávání mateřské zkušenosti v ženské linii. V padesátých až sedmdesátých letech bylo ženám dítě po porodu ihned odnášeno, místo kojení dostalo náhradní čajíčky a sunary… Vyrostla tak generace, která prožila raně vývojové emoční zranění. Dnes se ví, že se odnesením dítěte od matky zcela zásadně narušuje první „zlatá hodina“ života, která je zcela určující pro kvalitu vztahu matky a dítěte a kvalitu jejich života obecně. Proto se od této praktiky již upustilo, její následky ale pociťujeme na vlastní kůži dodnes. „Vyrostla tak celá generace lidí, kteří mají zhoršené emoční prožívání. Není těžké si dát do souvislosti, že tito lidé mají problém s udržením celoživotních monogamních svazků, mají zároveň problém s navazováním vztahů. S tím souvisí vysoká rozvodovost,“ říká Helena Máslová.
Čas se zamilovat
Holčička, která byla po narození emočně poškozena, musí mít v dospělosti zcela optimální podmínky, aby svému vlastnímu dítěti byla schopná tento prvokontakt sama dopřát. Instinkt jí to již nevelí. A pokud tomu nepřejí ani okolnosti, to znamená, že rodí císařem nebo předčasně a dítě je místo u ní v inkubátoru, nedostane šanci se do dítěte bezpodmínečně zamilovat. Má je samozřejmě ráda, ale první, primární biologická vazba, která vzniká při zmíněné zlaté hodině, chybí.„Dítě má po fyziologickém porodu úplně doširoka otevřené oči a doslova se vpíjí do matky, většinou je klidné, nebrečí. Když se však dítěti okamžitě přestřihne šňůra, odnese se kvůli měření, páchá se na něm velké násilí,“ upozorňuje Helena Máslová. Ideálem je, aby matka vždy dostala dítě bezprostředně po porodu tělo na tělo. Přes pokožku tak mezi nimi dochází ke kontaktnímu přenosu informací a vzniká tak, kromě jiného, základní lidský vztah. Pokud to jde, nenechme si to vzít. Budeme-li mít na paměti, jak důležitý je kontakt maminky a dítěte těsně po narození, vzroste šance, že jednou tyto děti j samy vplují do své rodičovské role daleko přirozeněji a samozřejměji než jejich rodiče.
