Česká jména v průběhu staletí

Období do 13. století charakterizují jména slovanská, příznačná byla také jednojmennost a udělování jmen podle stavovské příslušnosti. Složená jména jako Drahomíra, Boleslav, Ludmila nebo Václav byla vyhrazena pouze členům panovnické rodiny a šlechticům. Prostý lid užíval jména jednoduchá (Odolen, Dobroš, Chval).

České země se postupně stále více otevíraly zahraničním vlivům, které přicházely hlavně ze sousedního Německa společně s kolonizací, exotická jména se do Čech a na Moravu dostávala také prostřednictvím sňatků Přemyslovských knížat s cizími princeznami.
Velké obohacení češtiny co do četnosti jmen znamenalo přijetí křesťanství. Křesťanská jména měla základ v latině (Pavel, Silvestr, Florián), dále pak v hebrejštině (Jakub, Daniel, Jan) a také v řečtině (Ondřej, Mikuláš, Petr).

Druhou vlnu křesťanských jmen zaznamenáváme v době vrcholného středověku 14. století, kdy církev upevnila svůj vliv na každodenní život obyvatelstva a slovanská jména pomalu zatlačovala do ústraní. V druhé polovině 16. století nabyl kult křesťanských světců takové popularity, že se u nás nesměla dávat jména, jež nepatřila některému z církevních mučedníků. Ve městech i na venkově se uplatňují jména jako Jan, Petr, Markéta, Kateřina nebo Anna, šlechta si ponechává výsadu na jména typu Žofie, Eliška, Jakub, Oldřich nebo Heřman.

Větší změnu přináší až humanismus a s ním spojená reformace, která přinesla oblibu jmen Ámos, Vojtěch, Jiří, Veronika nebo Helena. Od této doby se také stále více užívá dvou křestních jmen (Jan Václav, Daniel Adam), nejprve opět pouze v řadách vyšších společenských vrstev, ale později i mezi poddanými. Čím více jmen člověk měl, tím více světců jej ochraňovalo a tím více předků v jeho jméně bylo vzpomenuto.

Populační nárůst a omezené množství křestních jmen dalo vzniknout dnešním příjmením, protože bylo třeba lidi více rozlišovat. Příjmení se odvozovala podle místa, kde pojmenovávaná osoba žila (Horský, Záleský, Skalský, Hořejší, Dolejší), podle zaměstnání (Kočí, Mlynář, Kovář) , fyziognomických vlastností (Hlavatý, Malý) nebo se příjmení utvářela ze jména otce (Davídek, Jančák) nebo matky (Mařák). Užívání příjmení se ustálilo za vlády Josefa II., kdy se „druhá jména“ stala hlavním rozlišovacím znakem obyvatelstva.

Třetí vlna křesťanských jmen přinesla v 18. století do našich zemí jména jako Terezie, Barbora, Karel, František nebo Antonín. V neobvyklé míře se užívalo jmen Josef a Marie, což bylo ovlivněno mariánským kultem.
Období národního obrození oživilo starobylá slovanská jména a vlastenecké cítění dalo vzniknout i jménům utvářeným podle národních tradic. Nově vznikla třeba jména Čechomil, Pravoslav nebo Krasoslav.

Ve dvacátém století až po současnost se při výběru jmen stále více uplatňují spíš rodinné tradice a dobový vkus. Stále častěji se na rodných listech objevují jména jako Tomáš, Jakub, Michal, Ondřej, Kateřina, Markéta, Zuzana, Barbora nebo Lucie. Ze slovanských zemí k nám pronikají Igor, Galina, Soňa, ze západních oblastí pak Monika, Renáta, Iveta nebo Nikola. Zcela nově, s příchodem cizinců do Evropy, se objevují i jména exotická jako Lejla, Fatima, Aram nebo Faris

Vyberte si křestní jméno pro Vaše dítko a zjistěte jaký je jeho význam!

Zdroj:
Knappová, M.: Jak se bude vaše dítě jmenovat. Praha, Academia, 2006