Čerstvý otec rázem na vedlejší koleji?

Když už se objeví nějaká brožurka určená oběma rodičům, je většinou sepsána ve stylu „jak na dítě“, což nutně vyvolává představu dvou lehce znepřátelených stran, které se příliš nesnaží domluvit – „Ono versus My“. Potvrzují to pak dámské dýchánky v kavárnách a pánské v hospodách, kde si ženy zanotují na téma „ten můj nemožný trouba, prudič, sobec“ a muži na téma „ta moje nesnesitelná manželka, profesionální matka, stíhačka“. Soupeřením a kritizováním se však zatím žádná rodina na světě nestala šťastnou.

Od kdy tátou?

Novopečené matky jsou často přesvědčeny, že péči o dítě nejlépe zvládnou samy, a bojí se delegovat na svého manžela byť jen malou část péče o novorozence. Muži žijí v podobné představě – dítě jim připadá křehké, často se je i bojí vzít do náruče a pochovat, natož ho přebalit. Když se spustí neutěšitelný křik, přidává se bezmoc – v náručí tatínka dítě většinou řve dál, matka mu jednoduše nabídne ňadro a záhy se rozprostře uklidňující ticho. Na tuto ženskou přednost muž prostě nemá.

Ženy také velmi rychle začínají fungovat podle mateřských instinktů, kdežto tátové často podlehnou dojmu, že jejich čas ještě nenastal, a že se tedy budou dítěti věnovat „až bude větší, až se s ním budu moct nějak rozumně domluvit“.

Ten pravý čas

Roky plynou, otcové váhají, a jejich první nesmělý pokus vzít syna na pivo velmi pravděpodobně skončí fiaskem. Čím déle totiž trvá, než se otec zapojí do rodinného dění, tím hůře potom navazuje se svým dítětem adekvátní vztah. Ten pravý čas nastává hned, v podstatě ještě v těhotenství. Není co odkládat. I táta-trdlo dokáže miminko přebalit, obléct, zachrastit mu hračkou před očima nebo ho vzít v kočárku na krátkou procházku.

Táta není máma

„Nejdůležitější je věnovat svým dětem minimálně stejný čas jako jejich matka. Otec se nesmí dostat do role pouhého pozorovatele a „toho, který vydělává“, takže má právo na svůj klid po práci a veškerou péči kolem dětí a domácnosti musí zastat manželka. Moderní otec chce vše sdílet společně se svojí ženou a netrpí u toho,“ píše Tomáš Baránek ve svém článku „Být moderním otcem znamená učit se.“

Neznamená to ovšem, že by otec měl začít napodobovat matčin styl péče a výchovy. Naopak. Pro dítě je navýsost prospěšné, když vidí rozdíly mezi mužským a ženským přístupem.

Kontrasty

Obáváte se, že nebudete mít dostatek trpělivosti? Že občas neadekvátně zvýšíte hlas a praštíte do stolu? Že váš zákaz bude rychlejší než myšlenka? Nebo že nezakročíte přesně ve chvíli, kdy by to udělala manželka? Ano, to všechno se s největší pravděpodobností stane, ale je to tak v pořádku. Mluvíme samozřejmě o rozumné míře. Je dokázáno, že ve vývoji sociálních dovedností je podobné střídání světů a stylů (např. divoká a často se měnící hra otců oproti klidné a více edukující hře matek) nezastupitelný a výhradně prospěšný prvek.

Rodiče nebo partneři?

Jedním z nejčastějších stereotypů, který spolehlivě odsouvá muže na vedlejší kolej a spouští manželskou krizi (která se často projeví až po letech), je přesvědčení, že jakožto rodiče nemůžeme už být partnery tak jako dřív. Jistě, po stránce sexuality dochází u žen ke změnám. Ty se však většinou během prvního roku znovu vrátí k původnímu stavu (nebo by se alespoň při dobrém tělesném a duševním zdraví vrátit měly).

Podobně to platí pro muže. Někteří začnou v ženě vidět především matku, a jsou to oni, kdo odmítá sexuální styky. Často jsou to muži, kteří šli k porodu proti své vůli, správně cítili, že na podobný zážitek nejsou psychicky dostatečně odolní. Uvádí se, že až každý desátý muž trpí poporodními depresemi se stejným klinickým obrazem, jaký postihuje ženy – prvorodičky.

Čas pro dva

Nejde jen o sexuální soužití, ačkoli je pro fungující partnerský vztah velmi důležité. Stává se, že novopečení a zodpovědní rodiče neodhadnou míru své zodpovědnosti a ze svého života vyloučí vše, co se netýká dítěte.

Tato propast je zprvu velmi nenápadná, prohlubuje se plíživě, a o to víc je zákeřná. Partneři se totiž odnaučí spolu komunikovat, vše se děje jen prostřednictvím dětí. Varovný signál? Naskytnete-li se příležitost být někde jen ve dvou a první vaše myšlenka bude „Co tam spolu budeme dělat, nebude to nuda a má to vůbec smysl?“, potom máte problém a ocitli jste se za hranicí – stali se z vás sice profesionální rodiče, ale přestali jste být partnery. Pravda je však taková, že nemůžete být dobrými rodiči, když nejste dobrými partnery, protože děti se nejvíce učí pozorováním a napodobováním. Nezapomínejte proto na sebe, povolejte babičky a jiné příbuzné a alespoň jednou za čas si dopřejte společný výlet, kino, večeři či saunu ve dvou.

Pracovat nebo si hrát?

Pomineme-li zatím malé procento mužů, kteří dobrovolně tráví svůj čas na mateřské, potýká se většina tatínků s obvyklým dilematem, jak živit rodinu a přitom být dobrým tátou.

Psychoanalytikové stanovili již před mnoha lety pro matky termín „Good Enough Mother“, neboli „dost dobrá matka“. Znamená to, že pro dítě je dostatečně dobrá matka ta, která plní 40 % svých představ ideální matky. Otcové se ocitli na vedlejší koleji, jak jinak, takže pro ně žádný takový termín specifikován nebyl.

Není proto zbytí než hledat kompromisy. Dobrý otec nemusí být se svým dítětem čtyřiadvacet hodin denně, aby si s dítětem užil dostatek společných a výživných chvil. Stačí např. dítě ráno chystat a vozit do školky, povídat si s ním, večer koupat a číst pohádku na dobrou noc (tady zdůrazňuji význam pravidelnosti a rituálů!), o víkendu si hrát, stavět hrad nebo jezdit na kole. A když už na hru přistoupí, neměl by při ní otec myslet na práci, vyprávět ženě historky z práce nebo jedním okem koukat na televizní zprávy.

Otec? No problém!

Jak uvádí již jednou citovaný Tomáš Baránek, šťastní otcové si obvykle nestěžují a své otcovství neproblematizují. Mají vyřešený vztah se svými vlastními rodiči a jednoduše věří, že mohou být dobrými otci. Jsou také přesvědčeni, že mohou dát dítěti něco, co jim matka dát nemůže. Jsou soutěživí – když vidí, že jejich kamarád místo toho, aby se válel na pláži, staví se synem hrad z písku, půjdou a udělají to taky, a ještě lépe! Jsou ochotni přiznat své chyby a mluvit o nich, ale především nehrají žádnou sociálně předepsanou roli „dobrého táty“, prostě si otcovství užívají.

Máte-li tedy pocit, že jste jako táta na vedlejší koleji, vraťte se do depa, naberte páru a znovu vyražte. Nikdy není pozdě, neboli jak praví terapeut z Ligy otevřených mužů Michal Vybíral: „Otec by měl především být.“ Nenechte se odbýt a nenechte si vzít své otcovství strachem, předsudky, stereotypy, prací, šéfem, ba dokonce ani manželkou, má-li k tomu tendence. Otcovství je krásná zkušenost a učit se můžeme i od vlastních dětí – třeba právě bezprostřednosti, s jakou se nenechají odstrčit na druhou kolej.