Být matkou je někdy velké dobrodružství

Příběh první – Afričanka

„Svoji Isabel jsem neviděla už víc než dva roky,“ říká pětatřicetiletá Anne ze Středoafrické republiky. „Přišli tehdy vzbouřenci a celou vesnici zapálili. Bylo to ráno a děti byly ve škole. Nevěděla jsem, co se s nimi děje, ale doufala jsem, že se zachráníme. Všichni jsme utíkali do buše, ale rebelové zapálili i stromy a keře, oheň se rychle šířil. Uhořelo tam tehdy sedmnáct dětí, včetně mých dvou synů,“ říká tichým hlasem.

Když po několika dnech do vypálené vesnice přišla její sestra a nabídla, že se o dceru, která přežila, postará, Anne neváhala a souhlasila. Jako pro každou matku, ani pro ni to však nebylo jednoduché rozhodnutí. Musela se rozloučit s malou holčičkou a netušila, kdy a jestli vůbec ji ještě uvidí, jestli se o ni její příbuzní dokážou postarat, jestli ji ochrání před nebezpečím, které číhá všude okolo.

Několikaletý ozbrojený konflikt vyhnal z domovů v zemi, která má 4 miliony obyvatel, více než čtvrt milionu lidí. Situace byla však pro lidi ve Středoafrické republice vážná i předtím: průměrná délka života je tady pouhých 39 let a každé páté dítě umírá na podvýživu, malárii nebo průjmová onemocnění dříve, než oslaví páté narozeniny.

Anne vysvětluje: „Ani před válkou jsme nebyli bohatí. Manžel pěstoval bavlnu a pravidelně sem jezdili obchodníci, aby ji od nás koupili. Teď se sem ale nikdo nedostane. Tady v buši ale není vůbec nic: nemáme ani sůl, ani mýdlo, žijeme prostě jako zvířata.“

A co by chtěla Anne ze všeho nejvíce? „Znovu držet Isabel v náručí, česat jí ráno vlasy, pracovat společně na poli. Abychom znovu žili jako rodina. To bych si přála se všeho nejvíce!“

Řešení:
Pro Isabel, a vlastně celou zemi, mohou být určitou nadějí tzv. „bush schools“ – školy, které tady UNICEF zřizuje pro vysídlené komunity. Je to často jen jednoduchý přístřešek v buši chráněný před deštěm a vybavený soupravou vzdělávacích potřeb „škola v krabici“. Děti tady však získávají stejné poznatky jako v kamenné škole. Navíc jsou se svými vrstevníky, mohou si hrát a větší část dne prožívat alespoň trochu „normální“ dětství. Čím více dětí bude chodit do školy, čím více jich bude mít kvalifikaci a uplatnění v obyčejných profesích, tím větší je naděje, že bude jednou ozbrojený konflikt ukončen a lidé se budou moci vrátit k normálnímu životu.
UNICEF do Středoafrické republiky dodává terapeutickou výživu, léky a zdravotnický materiál, vzdělávací potřeby a buduje zde také zdroje pitné vody.

Příběh druhý – Indiánka

Santě Makin je třicet sedm let. Mayské dívky z Aguacate v Belize, kde Santa od narození žije, se vdávají velmi brzy, ve třinácti, čtrnácti letech. Oblá křivka bříška, která se rýsuje pod Santinými šaty, je neklamným důkazem, že do vesnice brzy přibude další malý Indián.

(Jejich civilizace zanikla ve 13. století. Dodnes se přesně neví proč. Zatímco u nás je mayská kultura součástí školních osnov, jejich dnešní potomci toho o slavné historii svých předků moc nevědí. Řeší mnohem důležitější problémy: jak zajistit dětem dostatek jídla, jak se dostat k lékaři, jak čelit přírodním živlům.)

Santa potom přidá další rodný list do papírové krabice vedle sporáku. Má jich tam už deset, další tři musela zničit, protože děti záhy po narození zemřely. „Je to moc smutné. Jedno dítě umřelo na malárii, další dvě prostě dostaly horečku, nejedly a umřely. Tak dlouho dítě nosím a potom mu nemůžu pomoct,“ říká odevzdaně Santa a v síti zatím houpe nejmladšího potomka.

Santa nikdy nechodila do školy, neumí číst ani psát, nedomluví se anglicky. Cesta do nejbližší nemocnice ve městě Punta Gorda je pro ni nepředstavitelné dobrodružství, ke kterému by se nikdy sama neodhodlala – ani kdyby měla dostatek peněz na autobus, který tudy dvakrát týdně projíždí.

Téměř 70 procent dětí v této oblasti trpí parazity a průjmovými onemocněními. Mezi mayskými Indiány je míra dětské úmrtnosti a pravděpodobnost úmrtí žen během těhotenství a porodu srovnatelná s mnohými zeměmi v Africe. Při skladbě jídelníčku založené na plackách z kukuřičné mouky, papoušcích a leguánech není překvapením, že je většina místních dětí podvyživená. Projevuje se to nejenom na jejich tělesném vzrůstu, ale také na inteligenci a výsledcích ve škole.

Řešení:
UNICEF v místní komunitě vytipovává ženy, které dostanou školení v základní zdravotní péči a první pomoci, jsou vybaveny léky a zdravotnickým materiálem, takže mohou pomoci u akutních případů a vědí, jak zajistit převoz do nemocnice, učí místní ženy správně vařit, aby děti netrpěly jednotvárnou stravou. Stejně důležité je dostat do školních lavic všechny děti, zejména dívky. Až jednou vyrostou, budou se moci samy rozhodnout, jaký život chtějí žít. Tuto možnos Santa Makin nikdy neměla.

Příběh třetí – Matka na střeše světa

Ngatshang je malá vesnice na východě Bhútánu. Zdejší rodiny živí malá políčka, položená na strmých úbočích Himálají. Nepříliš úrodná půda a vysoká nadmořská výška jim nedovoluje pěstovat nic jiného než brambory, chilli papriky a několik druhů koření.

V domě, kde ještě před několika měsíci žila 28letá Chhoeten, se právě připravuje večerní kaše s kari. Kouř z ohniště v kuchyni proniká malými okny ven. Dětské hlasy, které z domu zaznívají, jsou však neobvykle tiché a vážné. Jen pláč malého dítěte zní jako kdekoli jinde – ještě si neuvědomuje tragédii, která rodinu postihla.

Bylo to loni v březnu, kdy Chhoeten zjistila neklamné známky, že na svět přijde nový človíček. Nemohla se mýlit, vždyť už měla tři malé chlapce: Karmu a dvojčata Ugena a Wangdi. Tajně si přála, aby další dítě byla holčička. Chhoeten brala dítě jako znamení: bude tím nejkrásnějším dědictvím po manželovi, který před několika týdny přišel o život při práci v lese. Věděla, že její starý otec a sousedé jí pomohou děti zaopatřit.

Její radostné očekávání kalila pouze vzpomínka na minulý porod, kdy téměř vykrvácela. Může se to stát znovu? Dědeček, který se dnes o děti stará, nám potvrdil, že se Chhoetenina předtucha bohužel naplnila.

V oficiální zprávě se uvádí, že Chhoeten zemřela na vnitřní krvácení. Dítě se narodilo večer ve 22.30 v domě, kde Chhoeten žila. V Bhútánu se věří, že porod je zapotřebí tajit, aby bylo dítě chráněno před zlými duchy. Jedinou osobou, která v té době byla s Chhoeten, aby jí pomohla, byla její sousedka. Kolem jedné hodiny ráno jí už bylo jasné, že nastaly vážné komplikace, které sama nemůže zvládnout. Hned požádala manžela, aby běžel pro pomoc do zdravotnického centra, vzdáleného devět kilometrů. Bez moderní dopravy je ale každá pomoc pomalá. Zdravotník, který do domu dorazil ve 4.10, našel Chhoeten ležet v kaluži krve již bez života, zemřela jen několik minut předtím. V náručí jí spala zdravá holčička.

Na světě je mnoho tragédií, kterým nelze zabránit. Chhoetenina smrt však byla zcela zbytečná. V tomto malém království vysoko v Himálajích je těhotná žena ohrožena 47krát vyšším rizikem úmrtí než v České republice. 60 % zdejších žen trpí chudokrevností způsobenou nedostatkem železa ve stravě. Jinak zdravotní stav navíc zhoršují infekční nemoci a podvýživa. To jsou hlavní faktory, které u těhotných žen zvyšují pravděpodobnost komplikací při porodu, který se navíc v naprosté většině odehrává v domácím prostředí. Když nastanou problémy, bývá už příliš pozdě na zajištění kvalifikované pomoci. Bhútán je totiž velmi izolovaná země bez mobilních telefonů, pevných silnic nebo moderních dopravních prostředků a většina lidí zde žije v náročném vysokohorském terénu, vzdáleném od nejbližšího zdravotnického centra i několik dnů pěší chůze.

Být matkou

Díky své práci jsem měla možnost potkat tyto statečné ženy na všech kontinentech světa. I v těch nejtěžších podmínkách se o své děti starají a snaží se jim zajistit vše potřebné, aby přežily a měly šanci na lepší život.

Narození dítěte bývá pro celou rodinu radostnou událostí. Přesto za ni ročně 515 tisíc žen po celém světě zaplatí tím nejcennějším – vlastním životem.

Miliony dalších žen žijí v nedostatku a každodenních starostech o přežití, vychovávají děti v podmínkách ozbrojeného konfliktu. S obavami sledují každou teplotu svého dítěte, protože může znamenat rychlou smrt.

Na světě je jistě mnoho problémů, které není možné rychle vyřešit, a je mnoho nemocí, které (zatím) neumíme vyléčit. Žádná matka a žádné dítě by však neměly umřít zbytečně – jenom proto, že se nemohou dostat k lékaři nebo proto, že si nemohou dovolit zakoupit běžný lék.