Byla jsem sedmkrát těhotná

Za svůj poměrně krátký život jsem byla už sedmkrát těhotná. Vlastně jsem těhotná skoro každý rok. Ale mám doma jen jedno miminko. Přijít do jiného stavu pro mě nebyl žádný problém.

Také jste měla podobné trápení? Napište nám do naší diskuse, jak jste to zvládla. Děkujeme.

Štěstí nás opustilo

Poprvé jsme se radovala jako každá těhulka ze dvou čárek na testu. I první návštěva doktorky dopadla dobře, s manželem jsme se v 27 letech začali připravovat na příchod nového člena rodiny. Štěstí nás opustilo ve 12. týdnu těhotenství. Lékařka tehdy říkala, že jde o zamlklý potrat, že prostě přestalo tlouct srdíčko a dál se to neřešilo.

Kočárek jsem roztřískala

Za půl roku jsem otěhotněla znovu, tentokrát jsem byla opatrnější, ale přesto jsem si říkala – mně se to dvakrát nestane. Druhé miminko zemřelo až ve 22. týdnu. Cítila jsem pohyby, už jsme koupili kočárek. Ten jsem vzteky rozmlátila. Tehdy mi lékaři diagnostikovali špatnou srážlivost krve, která miminko vždycky zabila.

Nechtělo se mi žít

Třetí těhotenství se ale vyvíjelo podobně, přes veškerou opatrnost jsem o miminko přišla ve 24. týdnu. Sice se narodilo – muselo ven, protože jinak bych zemřela já – ale po porodu hned zemřelo, bylo moc slabé.

Když jsem ležela mezi těmi všemi maminkami, říkala jsem si – to snad není možné, já to šestinedělí a šťastný pocit z miminka snad nikdy nezažiju.

Nechtělo se mi žít, ani jsem ráno nechtěla vstávat, ale nevzdala jsem to. Přes varování doktorů jsem do tří měsíců otěhotněla. Velmi rizikové těhotenství nakonec skončilo šťastně – ve 29. týdnu jsem porodila dceru Nikolku.

Zůstala jsem sama

Byli jsme nejšťastnější na světě. Brzy po narození dcery se ale můj život zhroutil znovu. Manžel od nás odešel s jinou ženou, byla to částečně i moje chyba, Nikolka pro mě byla všechno na světě a já jsem ho zanedbávala. Nová žena mu dala pocit, že je jednička on a na to slyšel. Dnes už se na něj nezlobím, vycházíme spolu dobře.

Já jsem si totiž za další rok našla přítele a začali jsme se snažit o miminko spolu. Přítel mě sice zrazoval, že nechce, aby to ohrozilo moje zdraví, ale já cítila, že mu chci přivést na svět také jeho vlastního potomka.

Bojuji

První – pro mě už vlastně pátý pokus, dopadl nezdarem zase po pár týdnech. Už jsem na to byla připravená, ani jsem to nikomu neříkala. Podruhé jsme vydrželi do 20. týdne. Miminko umřelo zase ze stejných důvodů.

Teď jsem ale posedmé těhotná a už jsem v 28. týdnu. Musím si každý den píchat injekce do břicha a jen ležet, ale vím, že našeho chlapečka donosím. Bojuju o každý den, aby bylo miminko v bříšku co nejdéle.

Je mi 35 let a těším se, že budu podruhé mámou. Proto chci všem říct – nevzdávejte se, ať se vám stane cokoliv. Vždycky je důvod bojovat a vždycky je naděje, že to dopadne dobře.

Iva