Byla jsem anorektička. Teď jsem matkou.

Jak je to dlouho, co jsi se vyléčila z mentální anorexie?
Jsou to dva roky.

Cítíš, že ses jí teď úplně zbavila?
Momentálně jsem se anorexie zbavila, doufám, že to tak i zůstane. Přiznávám, že stále hlídám svou postavu, a to se už nejspíš nezmění, ale teď už to není nezdravé hubnutí. Spíš, zdravě jím, cvičím jógu a mám určenou spodní hranici váhy, pod kterou se nechci dostat. Ta hranice je samozřejmě rozumná a můj přítel ji schválil.

Když jsi byla nemocná, kde a jak ses léčila?
Nebyla jsem hospitalizována v léčebně, ale musela jsem tam docházet na konzultace.Hospitalizace mi byla doporučena, ale vzhledem k tomu, že jsem byla v době léčby plnoletá, měla jsem možnost odmítnout. Svůj problém anorexie jsem si plně uvědomovala, věděla jsem dlouho, že ji mám, ale byla jsem tak spokojená a nechtěla jsem to nijak řešit. První krok mě donutila udělat moje obvodní lékařka, ke které jsem přišla na očkování. Nekompromisně mi napsala doporučení na vyšetření u psychiatra a řekla, že chce druhý den znát jeho stanovisko. Samozřejmě, jsem dlouze uvažovala, jestli tam jít, ale byla jsem vlastně i zvědavá, co mi řekne, a podvědomě jsem už i volala o pomoc. Povídání s ním mi dost pomohlo. Poprvé jsem mohla někomu svěřit, co se mi honí hlavou, jak se vnímám. Věděla jsem, že to, co mu řeknu, bude jen mezi námi, nebude to vyprávět nikomu jinému ,a to jsem potřebovala. Se svou rodinou nebo přáteli bych o tom mluvit nedokázala.

Jak dlouho jsi se s mentální anorexií trápila?
Vybavuji si, že už v dětství jsem měla často neobvyklé názory na jídlo, ale poprvé, kdy jsem zaznamenala, že to, co dělám, jak se hlídám a měřím, není normální, mohlo být v době, kdy mi bylo tak 13 – 14 let. Trvalo to do mých 23 let.

Změnil se nějak tvůj pohled na poruchy příjmu potravy poté, co jsi tímto onemocněním prošla?
Ano, hodně o poruchách příjmu potravy vím. Dokážu si představit, co běhá hlavou holkám, které tím trpí, a vím, že to nemají snadné. Je to kolotoč, ze kterého se těžko vystupuje, ale já jsem důkaz toho, že to jde. Srovnala jsem si v hlavě, že už anorexii zpátky nikdy nechci, dívám se na to teď z druhé strany a dokonce se bojím, aby moje dcera tento problém v dospívání taky neměla. Dokážu rozpoznat varovné příznaky a určitě se nikdy nezbavím pocitu, že ji před tím musím chránit.

Jak jsi se stravovala během těhotenství?
Miminko jsem si moc přála, takže během těhotenství jsem si dávala pozor, abych dala dítěti vše, co potřebuje. Měla jsem hodně pestrou stravu, která denně zahrnovala v malých porcích maso, mléčné výrobky, ovoce a zeleninu, celozrnné pečivo atd. Jedla jsem sice malé porce, ale třeba 8x denně.

Bála si se během těhotenství nabírání kil?
Nepřejídala jsem se, jedla jsem opravdu rozumně tak, jak jsem to já a miminko potřebovali, takže jsem strach neměla.

Napadlo tě někdy, že nebudeš jíst dostatečně? Tak, aby to tvému dítěti stačilo?
Na začátku těhotenství jsem trpěla velkými nevolnostmi a nedokázala jsem pozřít skoro nic. Snažila jsem se do sebe nacpat přes den alespoň suché rohlíky, po kterých jsem zas tak často nezvracela, ale povedlo se to málokdy a já jsem během prvních týdnů zhubla. Protože jsem štíhlá, probudila jsem se strachem, že moje tělo nestačí vyživovat dítě a já nejsem momentálně schopná mu něco dodávat. V takových chvílích jsem obvykle vylezla z postele a zkusila sníst alespoň pár piškotů. Takže strach, že dítě „neuživím“ jsem sice měla, ale byl způsoben počáteční nevolností, která mi znemožňovala jíst tak, jak jsem chtěla.

Kolik jsi přibrala během těhotenství? Bylo to pro tebe nepříjemné – nabírat kila?
Přibrala jsem 10 kg. Přibírat v těhotenství pro mne nepříjemné nebylo, věděla jsem, že to prostě k tomu patří a je to správná cesta ke zdravému miminku.

Jak se stravuješ nyní? Bojíš se tučného a sladkého jídla?
Protože kojím, stravuji se dost podobně, jako během těhotenství. Sladkého se nebojím, čokoláda je prý dobrá pro tvorbu mateřského mléka. Tučné jsem nikdy neměla moc ráda.

Vím, že jsi rodila doma (ač to byl tvůj první porod) – proč jsi se k tomu rozhodla?
Porod je přirozená věc, podle mě není nutné absolvovat ho v nemocnici za lékařské asistence (samozřejmě za podmínky, že matka i dítě jsou v pořádku). Prožila jsem těhotenství přirozeně bez absolvování všech možných testů, které považuji za absurdní ,a z toho logicky vyplynulo, že i porod jsem chtěla co nejpřirozeněji. Navíc mě v tom podpořil partner. Samozřejmě nemůžu vynechat svou porodní asistentku Ivanu Königsmarkovou, která mě provedla celým těhotenstvím a nakonec i pomohla u nás doma mojí holčičce. Ivana je úžasná ženská a díky ní považuji svoje těhotenství a porod za nejkrásnější a nejsilnější období svého života.

Jaký byl pro tebe porod zážitek?
Nádherný. Doufám, že budu mít možnost si to ještě několikrát zopakovat.

Jsi teď šťastná?
Ano, mateřství je nádherné.

Máš nějaký vzkaz pro dívky nemocné anorexií?
Určitě: Nebojte se vyhledat odbornou pomoc. Anorexie je nemoc, kterou těžko zvládne člověk sám. Stojí za to se léčit.

Připravila Michaela Parolková, DiS.,sociální pracovnice a koordinátorka primární prevence Kontaktního centra Anabell Praha

Zdroj: Zpravodaj Občanského sdružení Anabell č. 19, www.anabell.cz