Byl to děsivý zážitek, ale způsobila jsem si ho sama!
Prožila jsem to dvakrát v naprosté křeči. Bohužel jsem začala s umělým oplodněním ve chvíli, kdy jsem měla zatemněno, byla jsem naprosto umanutá mít dítě.
Zdroj: archiv redakce
Jako by mi někdo nasadil na oči klapky. Několikrát jsem potratila a na nic jiného jsem nemyslela. Jen jsem brečela a brečela. Každý měsíc, když přišla menstruace, bylo zle. Práce mě nebavila, o nic jsem se nezajímala, jen to dítě, dítě.
Dneska je mi jasné, že všechno bylo špatně načasované. To ale člověk pochopí až poté. V tomhle stavu jsem snad ani šanci na úspěch mít nemohla. Tělo se přirozeně bránilo. Dvakrát nic, výsledky léčby byly tak špatné, že mi odborníci poradili skončit.
Požádali jsme s partnerem o adopci. Za rok a půl jsme měli doma krásnou dvouměsíční holčičku. A jak ve špatném filmu – za další dva roky jsem zjistila, že jsem těhotná. Aniž bych o to usilovala nebo se nějak léčila. Naopak. Dostali jsme se z nejhoršího, dceři byly dva roky, těšili jsme se, že začneme cestovat, změnila jsem zaměstnání…
Dneska máme děti dvě a na své hysterické kozelce, ze kterých jsem se nemohla dostat, už vzpomínám s úsměvem.
Proto radím všem ženám v podobném stavu: proberte to s psychologem, musíte si nejdřív vyčistit hlavu, pak se miminko podaří.
Vždyť v takovém stavu byste si ani těhotenství pořádně neužily! Myslím, že by bylo namístě, kdyby centra asistované reprodukce nabízela vlastní terapeutické služby nebo spolupracovala s psychology a psychiatry. Některé ženy, zvlášť na malých městech a vesnicích, se dokonce stydí i za to, že se léčí s neplodností a nepřiznají to okolí, natož aby šly za psychologem.
Je to nesmysl. V takové stresové situaci, jakou bezdětnost je, se vám neskutečně uleví, když se vypovídáte! A nepodceňujte partnera. I když se tváří, že je nad věcí, je to pro něj taky obrovská zátěž. Mluvte spolu o tom co nejvíc!
Jana (40), Praha
Jaký máte názor vy? Zkušenost? Napište!
