Břicho: Prosím, nerušit!

Mužský prožitek je jiný, a tak jsem při zjištění, že je má žena těhotná, zůstal ledově klidný. Absolutně jsem totiž netušil, co mě čeká, a navzdory všem dostupným informacím jsem si dítě představoval jako něco k zbláznění roztomilého, co leží na zádíčkách, směje se na celé kolo a třepotá ručičkama.

První věc, která mě šokovala naprosto spolehlivě, byly finanční náklady spojené s pořízením nezbytných věcí pro našeho ještě nenarozeného potomka. Tedy, popravdě řečeno, s odstupem času bych o jejich nezbytnosti mohl s úspěchem pochybovat, ale co by táta neudělal pro dítě a muž pro ženu, že? Ty speciální přídatné funkce úžasné autosedačky jsme kupříkladu nepoužili ani jednou…

Deníček

Vědom si toho, že dítě psychologa a doktorky nemůže personál porodnice a následně ani široké okolí považovat za normální, rozhodl jsem se zavčas založit deníček, který nebude pojednávat o tom, jak nemůžu spát a mám chuť na pivo, ale ukáže světu pohled dítěte, toho malého Marťánka, který přichází na naši planetu nepoznamenán lidskou zkušeností. Tady je.

Zatím se mu říká plod, takže se jen těžko zbavuji představy zrajícího jablka na stromě, ale budiž. Je to s podivem, ale umí už spoustu věcí, např. hledá v děloze takovou polohu, která mu nejvíc vyhovuje. Už od čtvrtého měsíce nitroděložního života umí měnit výrazy tváře. V posledním trimestru se v jeho pohybech začínají projevovat základní známky jeho budoucího temperamentu. Skutečně reaguje na různé zvuky a rozezná hlasy nejbližších bytostí, které se pohybují kolem břicha, což jsem především já, a samozřejmě majitelka toho zázračného zařízení, které je živoucí reklamou na všechny výrobky typu „dva v jednom“. Některé moudré knihy také uvádějí, že když má maminka ve zvyku během těhotenství brzy vstávat, preferuje dítě po narození stejný denní rytmus. Proboha, jen ať má žena dlouho spí!

Povídáme si

Mazlím se s břichem, mluvím na něj a zmatený ze všech těch báječných reklam v barevných časopisech na něj přikládám sluchátka s první lekcí angličtiny, aby dítě uvnitř náhodou něco nezanedbalo. Reakce je jednoznačná, muselo to být hned několik kopnutí za sebou, protože „Lesson One“ končí zaslouženě pod postelí, a tam dlouho zůstane.

„Co blbneš?“ ptá se zřejmě to malé stvoření uvnitř, ale přes bublinky plodové vody mu není tak úplně rozumět. Dokonce jsem měl pocit, že to znělo trochu anglicky, nebo ne?

„Promiň,“ omlouvám se provinile poté, co si zcela uvědomuji nesmyslnost svého konání. „Slibuju, že se už nikdy nepokusím předběhnout přírodu a budu respektovat tvé potřeby a schopnosti. Plácneme si?“ Plácli jsme si, což se pro změnu nelíbilo majitelce břicha.

„Nechcete toho vy dva už nechat?“ To mi to pěkně začíná, nejdřív mě napomene dítě, které ještě ani nemá vyvinuté obočí, a teď žena. A k tomu všemu nemám nejmenší tušení, jestli „my dva“ jsme otec a syn, nebo otec a dcera. Trůn ani žezlo nevlastním, tak mi to nakonec může být úplně jedno.