Boj o vejcovod

Vlastně mě to ani moc nepřekvapilo. Před dvanácti lety jsem prodělala mimoděložní těhotenství, proto mi byly ty bolesti povědomé. Lékař však při svém vyšetření objevil na pravém vejcovodu cysty, které mohly být původcem bolestí i falešně pozitivního výsledku těhotenského testu. Ve hře tedy bylo několik variant:

1) Falešně pozitivní výsledek těhotenského testu
2) Velmi raná fáze těhotenství
3) Samovolný potrat
4) Mimoděložní těhotenství

Sestřička odebrala krev ke zjištění přítomnosti HCG (těhotenského hormonu – pozn. red.) a jeho hladinu. Hladina HCG je v těchto případech prvním indikátorem případných problémů, neboť u prosperujícího těhotenství jsou její hodnoty jiné než v případě samovolného potratu či mimoděložního těhotenství. Hodnota prvního odběru však sama o sobě nic nenaznačuje, důležité je srovnání hladin minimálně dvou odběrů v časovém odstupu alespoň několika dnů.

První odběr přítomnost těhotenského hormonu v krvi potvrdil, čímž byla vyloučena první varianta. Na druhý kontrolní odběr jsem se měla dostavit za týden s upozorněním, abych okamžitě vyhledala lékařskou pomoc v případě, že se změní intenzita bolesti nebo její charakter. A bohužel, přesně to se ve čtvrtek odpoledne stalo, a tak mě muž odvezl na ambulanci do pražského Ústavu pro péči o matku a dítě (ÚPMD).

Štěstí v neštěstí

Na tomto místě si dovolím udělat ve svém vyprávění odbočku a vrátit se o dvanáct let zpět, protože má předchozí zkušenost mi v současné situaci dodala sílu a odhodlání bojovat za své tělo. Před dvanácti lety jsem byla v ÚPMD hospitalizovaná s diagnózou mimoděložní těhotenství. Klasickým medicínským postupem již v té době bylo odebrat postižený vejcovod, neboť jakékoli jiné postupy se v případě této diagnózy neosvědčily – vejcovod zůstával ve většině případů zcela nefunkční nebo neprůchodný, a tak bylo riziko recidivy (opakování), případně jiných zdravotních komplikací vyšší než 70 %. Tomuto postupu rovněž nahrávala i zvyšující se dostupnost umělého oplodnění, odejmutí jednoho nebo obou vejcovodů již neznamenalo pro ženu ukončení naděje na těhotenství.

Nevím přesně, jaké důvody vedly v té době mého operatéra k tomu, že zvolil neobvyklý a ojedinělý postup, ale mohu to nejspíš připisovat na vrub svému mládí, velmi dobrému zdravotnímu stavu, tomu, že těhotenství bylo odhaleno v raném stadiu asi 3 týdnů a, to zdůrazňuji – také notné dávce štěstí. Když jsem se probrala z celkové anestezie, bylo mi oznámeno, že vejcovod mi odebrán nebyl a že jeho funkce by nemusela být ani významně narušena. To mě velmi uklidnilo a posílilo mou důvěru v toto zdravotnické zařízení a to byl také důvod, proč jsem se do Ústavu pro péči o matku a dítě vydala podruhé.

Podepište a moc se neptejte

Ambulantní vyšetření k mému zklamání potvrdilo, že zárodek v děloze stále není, a tak se jako nejpravděpodobnější diagnóza jevilo mimoděložní těhotenství nebo samovolný potrat. Lékařem mi byla doporučena hospitalizace, především proto, že akutní fáze mimoděložní těhotenství mě mohla ohrozit na životě. Nařízeno bylo také kontrolní vyšetření krve a k prostudování a k podpisu mi byly předány informované souhlasy. Jeden z nich se týkal i souhlasu s invazivním operativním zákrokem – laparoskopií a můj podpis stvrzoval také souhlas s odejmutím vejcovodu. Byla jsem rozzlobená a cítila jsem se podvedená, protože lékař na ambulanci mne na toto riziko neupozornil ani ho se mnou neprodiskutoval případné možnosti léčby. Možná si myslel, že když už mám jedno mimoděložní těhotenství za sebou, vím, co mě čeká, ale to jeho postup neomlouvá. Jak říkával děda mého muže: „Myslet je prd vědít.“

Během příjmu sestřička udělala odběry a informovala mě o tom, že už nesmím nic jíst ani pít pro případ, že by bylo nutné přistoupit k operativnímu výkonu. Dále mi sdělila, že mi bude zavedena kanyla a dostanu infuzi, abych nebyla dehydrovaná, a také něco na bolest. „Ale já nic na bolest nechci,“ prohlásila jsem rezolutně, „dá se to vydržet.“ Nepovažuji se za hrdinku, ale injekci si nenechávám dát ani u zubaře, raději se snažím s bolestí pracovat, přijde mi to jako dobrý trénink pro případ, že by mne něco rozbolelo a v dosahu nebyla žádná analgetika. Následovalo krátké dohadování, ale naštěstí sestřička po chvilce kapitulovala. Heuréka, pomyslela jsem si, aniž bych tušila, jaký boj mě čeká.

Standardní postup

Ráno při velké vizitě mě primář spěšně informoval o pravděpodobném postupu, prokáže-li se na ultrazvuku s velkou rozlišovací schopností mimoděložní těhotenství. Ultrazvuk mě čekal po vizitě. Dovolila jsem si primáři položit otázku, zda je odejmutí vejcovodu nezbytné, protože jsem již jednou v jejich zařízení byla hospitalizovaná se stejnou diagnózou a vejcovod mi byl ponechán. Primář se na mne konejšivě (rozuměj jako na pitomce) usmál a pravil, že pokud mi byl vejcovod ponechán, oplodněné vejce se muselo nacházet v dutině břišní a nikoli ve vejcovodu. Pomyslela jsem si: „Jsem opravdu ráda, že jste tak důkladně seznámen s mou 12 let starou anamnézou, když záznamy byly skartovány a v počítačové evidenci není o mé hospitalizaci zmínka.“ Nahlas jsem však řekla pouze: „Nezlobte se, ale dobře si pamatuji, že gravidita byla v levém vejcovodu.“ Opět následoval „konejšivý“ úsměv a ujištění, že v případě diagnostikovaného mimoděložního těhotenství je odebrání vejcovodu standardní postup. Hotovo, vyřízeno.

Neposloucháte? Na shledanou

Ultrazvuk obávanou diagnózu bohužel potvrdil. Rozplakala jsem se, nechtěla jsem se se ztrátou vejcovodu smířit. Byl to útok na podstatu mojí ženskosti na schopnost počít dítě přirozenou cestou. Cítila jsem potřebu za svůj vejcovod bojovat, celou cestu zpět na oddělení jsem si opakovala dvě věty: „Je to tvoje tělo, tvoje odpovědnost, bojuj! Určitě musí být i jiný způsob.“ Souhlas s laparoskopickým výkonem a odejmutím vejcovodu jsem zatím nedala. Po návratu na oddělení mě čekalo předoperační vyšetření. Mladý lékař byl sympaťák pouze do chvíle, než otevřel ústa.

Usedla jsem na lehátko a znovu položila dotěrnou otázku, zda je nezbytné vejcovod odstranit. Lékař se načepýřil a začal svůj manipulativní monolog, ve kterém líčil katastrofické scénáře plné krve, hnisu a v neposlední řadě i smrti. Dozvěděla jsem se mimo jiné, že takto riskantní chování je nepochopitelné obzvlášť v době, kdy je umělé oplodnění dostupné doslova na každém rohu. Zajímalo by mne, zda by pan doktor postupoval jako pacient podle svých lékařských doporučení v případě, že by se jednalo o jeho chámovody. Na závěr použil okřídlenou větu, která měla můj nezodpovědný přístup k sobě sama a potažmo celé mojí rodiny („Paní Stolaříková, buďte rozumná, jste přeci matka…“) definitivně zvrátit: „Samozřejmě, že vás k souhlasu s operativním odstraněním vejcovodu nutit nemůžeme. V případě, že zákrok odmítnete, podepíšete nám negativní revers a my vás propustíme.“

Spadla mi brada, to byl vážně silný kalibr, když jsem chtěla pouze diskutovat o pokusu zopakovat zákrok z doby před dvanácti lety. Pípla jsem: „Znamená to tedy, že jiné možnosti léčby nejsou, a pokud nedám souhlas s operativním výkonem a odejmutím vejcovodu, propustíte mě a necháte napospas mému osudu? Pokud je to tak, ráda bych věděla, jaké jsou po zákroku možnosti otěhotnění přirozenou cestou, případně, jaké metody umělého oplodnění by byly v mém případě nejvhodnější.“ Hrála jsem o čas, potřebovala jsem to rozdýchat. Lékař se nakonec rozhodl zavolat vedoucího oddělení G3. Při cestě na pokoj jsem zaslechla, jak lékař na sesterně interpretoval náš rozhovor. Prý jsem odmítla operaci. V tu chvíli to byla lež. Nic jsem neodmítla, uvědomovala jsem si závažnost situace, chtěla jsem pouze získat maximum informací a na jejich základě učinit vědomé rozhodnutí.

Možnosti tu jsou

Po příchodu MUDr. Hanáčka, vedoucího oddělení G3, jsem absolvovala další kolo vysvětlování. Lékař mne trpělivě vyslechl, nevynášel žádné soudy, nestrašil mne, podal mi věcné a neemotivní informace, dokonce se zajímal i o moji předchozí zkušenost. Následně mi vysvětlil, že zákrok, který mi zde před 12 lety provedli, byl opravdovou raritou, a že jsem měla velké štěstí, když se podařil a pooperační stav byl bez jakýchkoli komplikací. V momentě, kdy už jsem byla téměř rozhodnuta, že souhlas s odstraněním vejcovodu podepíšu, navrhl k mému úžasu lékař alternativní řešení, a to dokonce neinvazivní tedy bez operace. Mohli by mi podat v jedné dávce cytostatika (léky používané při chemoterapii), která plod zabijí, a ten se následně vstřebá. Podání cytostatik v jedné dávce prý nemá zásadní vedlejší účinky a v případě, že lék zafunguje tak, jak má, sleduje se asi 4–5 týdnů hladina HCG, dokud těhotenský hormon z krve nevymizí. Pak je možné považovat léčbu za ukončenou.

Ptala jsem se, zda se jedná o standardní lékařský postup nebo nějaký experiment. MUDr. Hanáček mi vysvětlil, že tento způsob léčby se často používá např.: v Anglii (doslova řekl, že tam mají tento způsob léčby rádi), ale že u nás jde o metodu využívanou vzácně. Upozornil mě rovněž, že správná funkce (průchodnost) pravého vejcovodu je nejspíš narušena a že je zde již zmiňovaná 70% pravděpodobnost opakování problému. Pro mě však jeho zpráva znamenala 30% šanci na otěhotnění přirozenou cestou, tedy šanci 3 : 1 a to není málo, takže jsem s navrženým postupem souhlasila. Měla jsem chuť natáhnout se přes stůl a doktora políbit.

Řešení, které navrhl, sice nezaručovalo, že se léčba podaří a že nakonec přeci jen neskončím na chirurgickém sále, avšak i v případě, že by se tak stalo, přijala bych tuto skutečnost s klidným vědomím, že jsem pro záchranu pro mě veledůležité části svého těla udělala vše.