Boj o pozornost

Kde je chyba?

Dítě by si mělo být pozorností rodiče jisté. Pokud tedy něco po rodiči chce, rodič by se měl na dítě obrátit, třeba si k němu i dřepnout, aby mělo pocit, že v danou chvíli je pozornost upřena opravdu jen k tomu, co mu říká. Pokud má rodič více dětí, má je učit, že pokud mluví jedno, bude k tomu mít prostor. Až pak bude mluvit druhé dítě.

Rodič se má také zamyslet nad tím, zda se opravdu nestává, že jedno nebo druhé dítě více protežuje, a tím je boj o pozornost daleko větší.

Pokud je samotný boj mezi dvěma dětmi, má je rodič učit, co je podle jeho názoru dobré a špatné. Má je učit, jak si mají o něco správně říct, jak si mají naslouchat, jak mají na sebe neútočit. Mají se učit i tomu, jak se správně druhému omluvit.

Sourozenecké šarvátky

Jsou jevem zcela běžným. Bylo by moc krásné, pokud by se sourozenci neprovokovali, nebrali si hračku. Nejlepší model, jak se k těmto šarvátkám postavit, je samozřejmě v rodičích.

Pokud je tedy jedno dítě v rodině více dravé a daří se mu dobře si obstarat to, co chce, je to určitý vklad pro jeho život. Zřejmě se neztratí. Má se však učit i vstřícnosti k druhému, tomu, že někdy dokáže ustoupit, počkat, dát přednost druhému.

To všechno jsou důležité předpoklady, aby se pak dítě cítilo dobře v kolektivu ve škole nebo v mateřské školce. Děti, které se dovedou domluvit na daných věcech, jsou lépe druhými přijímány, dovedou si snáz najít kamarády.

Ustupování

Dítě, které ze své podstaty všechno a hned druhému dá, nechá se druhým převálcovat, máme učit tomu, aby si vždy rozmyslelo, zda je to pro něj v pořádku.

Pokud mu připadá, že vždy ustupuje, a cítí, že to není v pořádku v sourozenecké konstelaci, má se od rodiče učit, jakou formou má druhému dítěti říct, že mu ještě nepůjčí, ještě chce něco dodělat, ať to dodělají spolu…

Už v tomto sourozeneckém soužití se dítě učí, co je to spolupráce, rozdělení se, čekání, projevení souhlasu nebo nesouhlasu.