Batole LIVE! (49): Všude dobře, doma nejlíp

Zdravím všechny čtenáře Babywebu,

velikonoční pondělí jsme všechny děvuchy přežily ve zdraví. Evičku ani tak neděsil karabáč jako spíše jekot její sestry, která se snažila před karabáčem či vařechou utéct. Nejvíce nám Velikonoce připomínaly navoněné hlavy děvčat, ty „super“ voňavky vydrží vonět opravdu dlouho.

Celý týden jsme se měli všichni náramně, protože manžel měl dovolenou. Dcerám se tatínek věnoval vzorně a já jsem hned měla volnější ruce. Tím pádem jsem mohla udělat spoustu věcí, které jsem už dlouho odkládala. Například takové mytí oken je pro mne očistec. Máme obrovská kaslíková okna (okno se skládá z 12 tabulí), jedno naše okno vydá za všechna okna v panelákovém 3 + 1. Okna musím mýt z vysokého žebříku a to je ten důvod, proč potřebuji mít doma asistenci. Evička je k žebříku přitahována magickou silou a neustálé opakování, aby za mnou nelezla, funguje zcela opačně.

Díky manželově přímluvě (tím myslím jeho autoritě) se mi u Evičky povedlo ji několikrát parádně učesat: udělat jí culík a dát sponky. Člověk by nevěřil, že taková malá změna účesu ji takhle změní. Přijde mi s tím culíkem jako cizí osůbka v našem bytě. Ona taky v momentě, kdy jsme ji neměli pod dohledem, hned gumičku a sponky servala z hlavy. Prostě nebude moc parádivý typ.

V našem videu uvidíte Evičku v akci se svou nejoblíbenější hračkou, a to s balonem. Balonky naší Evičku nikdy neomrzí, ať už velké nebo malé, ale i nafukovací, vydrží si s nimi hrát dlouhou chvíli. Pokaždé, když prochází známými ulicemi, tahá mě do obchodů, kde ví, že najde nafukovací balonky na tyčce. Venku pak s nimi mlátí do všeho možného a tím pádem jí většinou prasknou nebo se jinak zdeformují. Domů už většinou neseme jen tyčku.

Mějte se krásně,

Silvie

Ahoj všichni,

velikonoční pondělí u nás proběhlo neobvykle. Žádná barvená vajíčka ani pomlázka. Ráno jsem si našla dobrůtky a něco na sebe od zajíčka a pak jsme se už vydali s kamarádem Míšou směr zoo Praha.

Po cestě jsme si povídali, sledovali auta a letadla. Byla to moje první návštěva velké zoo a nevěděla jsem co dřív. Fascinovaně jsem koukala na všechna zvířata, ale i na lidi a psy, co chodili kolem. Taky jsem pořád chtěla „papat a napít“. Po hodině chození na mě i na Míšu dolehla únava a chtěli jsme se nosit. To by ale rodiče nepřežili, proto nám došli pro vozíčky, které se dají v zoo půjčit, a my jsme si v nich spokojeně lebedili. U výběhů jsme si vždycky stoupli a vozíček tak zároveň sloužil i jako stupínek, abychom dobře viděli. V zoo jsme strávili tři hodiny a stihli projít jen spodní část, horní jsme si nechali na příště. Do auta jsme došli z posledních sil, a jen co nastartovalo, já i Míša jsme usnuli.

Ve středu jsem jela s babičkou ke známým na chalupu a byly jsme tam až do pátku. Hrála jsem si s tříletým klukem a sedmiletou holčičkou a byla jsem nadšená. Ráda trávím čas s dětmi, bohužel jich doma kolem sebe moc nemám.

V sobotu ráno jsme si udělaly dámskou jízdu. Šly jsme na snídani do palačinkárny, po obchůdkách a užívaly si sluníčko. Odpoledne jsme jely za pradědou Ájou na Seč. Neděle proběhla ve znamení nervozity, v pondělí jede máma opět do Prahy a konečně by měla znát svou diagnózu.

Hezké jarní dny!

Helen

Ahoj všichni,

jelikož jsme většinu týdne strávili ještě v Polsku, bude se můj „týdeníček“ točit kolem Velikonoc. Rozdíl mezi Prahou a polským venkovem je opravdu veliký. Poláci, speciálně venkované, jsou opravdu ryzí křesťané, a tak Velikonoce pojímají tradičně. Chodí do kostela, na zpovědi, rodiny se scházejí pospolu, z čehož bychom si všichni měli brát příklad. Bohužel Velikonoce jsou na venkově také svátky alkoholu, proto některé rodinné sešlosti končí nevesele. Vyříkávání „pravd“ pod vlivem alkoholu se totiž nevyplácí.

V sobotu nám Páťova babička nachystala nazdobený košíček s vajíčky, klobásou a chlebem a ten se odnesl faráři na vysvěcení. Páťa jej hrdě přinesl do domu, kde vysvěcení probíhalo, hodil do kasičky drobné a následně si ho zase vynesl zpět. Pak se šlo barvit vajíčka. Páťu tyto kreativní akce moc neberou, tak do toho aspoň tátovi mluvil, což uvidíte na našem videu.

Manželovy polské sestřenice (ač pomalu o generaci mladší) už také mají kupu dětí, tak měl Páťa spoustu kamarádů. Byli jsme zvědaví na to, jak bude Páťa reagovat na cizí jazyk. Ale jazyková bariéra se vůbec nekonala! Na stavění kostek, šťouchání nebo honění děti společný jazyk nepotřebovaly. Dospělým ke konci pobytu pak přirozeně rozuměl. Asi na tom něco bude, že děti v tomto věku cizí jazyky nasávají jak houby.

Když nám přálo počasí, chodilo se po vesnici po známých, kteří jsou vlastně skoro všichni příbuzní. Na venkově se stále „pěstují“ velké rodiny, místní jsou velcí patrioti a málo se stěhují, takže lidé si přirozeně hledají protějšky z okolí. A tak geny kolují pořád dokola. Co mě fascinuje, je určitá „surovost“ tohoto kraje. Například v sousedství mají osm dětí. Jedno dítě rodiče omylem přejeli traktorem (zemřelo), zemřela jim dvojčata…, ale co naplat, Bůh dal, Bůh vzal. A co dům, to hospodářství se zvířaty. U jednoho strýce Páťa obdivoval kobylku s hříbátkem, u dalšího plný chlívek krav a telátek, támhle zase kozu. Slepice, holuby, králíky a jinou drobnou „havěť“ ani nepočítám, té byla všude spousta.

Zkouškou nervů byla cesta zpět, která se ze 7 hodin protáhla na 12. Páťu chytil průjem, Nellinka řvala jak protržená, nějak to prostě nesedlo. Všude dobře, doma nejlíp.

Krásný týden přeje Eva

Naše rodinky jezdí s krásnými kočárky Quinny. S tím, jak s nimi zvládají každodenní radosti i starosti, se vám svěřují na našem webu!