Batole LIVE! (47): S odrážedlem na rampu!

Zdravím všechny čtenáře Babywebu,

využily jsme pěkného počasí a snažily se každý den být co nejvíce venku. V úterý se mnou Evička absolvovala několikahodinové obíhání obchodů v centru města. Bála jsem se, že bude místy stávkovat a nebude chtít chodit po svých, ale moje obavy byly zbytečné.

Obešly jsme vše, co jsem potřebovala, a na závěr jsme na Černé louce koupily lístky pro Máju a dědu do cirkusu. V našem videu můžete vidět, jak si Evička prohlíží koníky z cirkusu a jak nadšeně balancuje při chůzi na betonových zábranách. To je oblíbená zábava snad všech dětí. Hned jak Evík vidí nějaké vyvýšené místo či okraje chodníků, tak se snaží je „bez držení“ přejít. Když jsme dorazily domů, Evička byla tak unavená, že ani nepočkala na oběd a usnula v křesle.

Musely jsme zajít za panem doktorem, aby dal Evičce razítko na přihlášku do mateřské školky a tím potvrdil, že absolvovala všechna povinná očkování a je zcela zdravá. Příští týden nás totiž čeká zápis do MŠ a já jsem napnutá, zda to klapne a Evičku přijmou. Drže nám palce. 🙂

Když se na závěr týdne zhoršilo počasí, tak jsme tento nečas využili k návštěvám. Jedna z nich byla neplánovaná. Zavolali nám přátelé, jestli se nechceme stavit, že je u nich menší slezina a že chybíme už jen my. Sešlo se nás pět rodin, na začátku historie se jednalo o partu kluků, kteří se znají od puberty a k nim jsme přibyly my manželky a posléze děti. Teda děti, jsou to samé holky, všem se narodily dcery. Bylo tam osm děvčat ve věkovém rozmezí 6 měsíců až 10 let, prostě babinec. Ze začátku se Evička projevila jako klíště, které se nechce odpojit od maminky. Nejvíce jí vadilo, když se s ní chtěli seznámit tatínkovi kamarádi, ona prostě ty cizí chlapy nemusí. Ale v momentě, kdy zájem o její osobu pominul, splynula s holčičím davem.

Silvie

Ahoj kamarádi!

Mám za sebou další nabitý týden. Máma má stále nařízený klid na lůžku, slezina hrozí dál prasknutím a v úterý máma jela na krevní testy do Prahy. Jezdila jsem s babičkou do práce a odpoledne si užívala sluníčka.

V pátek nás čekala smutná událost. Pohřeb Rudovy maminky. Babička nechtěla, aby šla máma sama, tak jsme šly všechny tři. Důležitě jsem nesla smuteční kytici, venku hezky počkala a celou dobu během posledního rozloučení způsobně a potichu stála a poslouchala. Pozorovala jsem lidi a líbila se mi květinová výzdoba a nejvíc hudba. V jednom okamžiku jsem se pokusila podupávat si do rytmu, ale ihned jsem byla zastavena a znovu už jsem to nezkusila. Po obřadu mě máma a babička vzaly za odměnu na „čokodort“ a colu.

V sobotu jsme dopoledne šly na snídani do nedaleké pekárny, do zverimexu a na procházku. Odpoledne jsem jela s babičkou a s prababi Jarmi za pradědou na Seč. A večer nás zaskočila sněhová vánice. Teploměr ukazoval bod mrazu a za okny chumelilo, jako by se vracela paní zima. To se doufám nestane, protože si užívám, když je teplo a sluníčko a můžu být celý den venku. Což se mi podařilo v neděli. Jeli jsme na výlet s malým Míšou a jeho tatínkem. Míša je o čtyři měsíce mladší než já, ale hned při prvním setkání jsme se stali nerozlučnými parťáky.

První zastávka na výletě byl „zoopark“ nedaleko našeho města. Mají tam hrocha, lamy, pumy, kozičky, morčata a hlavně spoustu tygrů. Chodili jsme s Míšou od jednoho výběhu k druhému a vše zaujatě komentovali: „tygr… uáááá… spinká v keci, nebojim, on hodnej…“. Ke kozičkám jsme se rvali přes plot tak, až se máma bála, že nám tam uvíznou hlavy, a k morčatům nám spadlo pití. Další zastávkou byl ranč, kde jsou velké stáje s koňmi, největší vigvam v Evropě a další zajímavosti. Tady jsme se s Míšou podělili o porci těstovin s kuřecím masem a vyřádili se v dětském koutku. Poslední zastávkou byla moje oblíbená kavárna v Kutné Hoře, ihned jsem Míšovi ukázala „svůj koš“ s hračkami a mezi hrou jsme se stihli polít džusem a podělit se o tiramisu. Mámě nestačily zásoby papírových kapesníčků, vlhčených ubrousků, natož dvě ruce. Ale všichni jsme si to moc užili a nasmáli se. Při loučení jsem volala „Míšo, pijeď bzo“ a „kluku čau, já přídu“. Doma jsem chtěla „cák cák“ a pak jsem se sama dobrovolně odebrala do postele a před půl osmou usnula.

Zítra mámu čeká další cesta na Vinohrady, bude to přesně měsíc po první návštěvě na pohotovosti. Všichni doufáme, že se konečně dozví diagnózu a začne léčba. Není nic horšího než nejistota.

Helenka

Helenčino video.

Ahoj všichni,

tak jsem si myslela, že choroby s jarem už odezněly. Omyl. Ležím s angínou a antibiotiky. Teda ležím… S dvěma dětmi to je dost abstraktní slovo. Naštěstí jak Páťa, tak Nellinka zatím vypadají zdravě.

Co je u nás nového? První půlku týdne jsme si maximálně užívali krásného počasí. Chodili jsme okolo rybníčka, na hřiště a asi největší událostí byla návštěva kamarádky a jejích dvou raubířů – dvojčat, stejně starých jako Páťa. Celá parta spolu do večera řádila na zahradě – největší hit byla motorová čtyřkolka. Podívejte se na naše video, jak si na ní Páťa užíval.

Ve víru kolektivní motivace všichni krásně jedli, vzorně si chodili mýt ruce, poslouchali na slovo a na závěr dne se spolu všichni vykoupali ve vaně. Myslím, že chudák kamarádka musela vytírat aspoň do půlnoci. Doma Páťa padl jak hruška. Na dvojčata Páťa také ze začátku zkoušel své móresy: snažil se jim vytrhávat hračky z ruky nebo naopak nechtěl nic půjčit. To ale narazil! Ani jeden, ani druhý si nenechali nic líbit. Tak nezbylo než zvolit jinou taktiku a za chvíli už byli všichni kámoši.

No a druhá půlka týdne už za moc nestála. Počasí nás zahnalo domů a do školky a mě k paní doktorce. Jelikož malá Nellinka vzorně spí (lépe, než dvouletý Páťa), rozhodli jsme se je sestěhovat do jednoho pokoje. A já spím u nich v pokoji, abych případně „řešila“ noční křiky jednoho či druhého. Dokud bylo hezké počasí, Páťa se unavil a spal pěkně. Ale ke konci týdne je nevyběhaný, tudíž neunavený a spí mizerně. Ze spaní i několikrát za noc ječí, vzbudí malou, ta se přidá a už je cirkus. Už se těším na opravdový konec zimy, až bude v dětském pokoji klid a já se budu moct odstěhovat zpátky do ložnice.

Také už čekám, až Páťu konečně opustí „zdrhací“ období, které má od svých 9 měsíců, kdy se naučil chodit: jen se otočím a ten kluk je pryč. Tuhle zase na hřišti – než jsem nakojila Nellinku, někam mi utekl. A našla jsem ho, jak se pubertálním skejťákům plete na svém odrážedle na rampě. Ach jo.

Krásné jaro přeje Eva

Naše rodinky jezdí s krásnými kočárky Quinny. S tím, jak s nimi zvládají každodenní radosti i starosti, se vám svěřují na našem webu!