Batole LIVE! (40): Kavárenští povaleči a farma zvířat

Evička se stává nadšeným návštěvníkem kaváren. V dětském koutku kraluje jako zimní královna a svůj trůn opouští pouze se srdceryvným pláčem. Helenka se zase ukázala jako šampión v šipkách a ještě si udělala výlet na farmu. Páťa bojuje se záchvaty hysterie, kterými úspěšně decimuje celou rodinu.

Zdroj: archiv redakce

Zdravím všechny čtenáře Babywebu,

situace s počasím stále nezměněna – mráz a smog jsou na denním pořádku. Abych Evičku vytrhla z té domácí nudy, vzala jsem ji ve středu do kavárny s dětským koutkem. Už doma se nemohla dočkat, nadšeně se nechala oblékat a vůbec spolupracovala, což se vždy neděje.

V herně jsme strávily tři hodiny, nejvíce se Evičce líbila skluzavka s kuličkami. Ostatní děti moc nevnímala, určitě je „zaregistrovala“, ale nehrála si s nimi. Jela po vlastní linii, jak ostatně uvidíte v našem videu. Když jsem před šestou večer zavelela k odchodu, spustila srdceryvný pláč. Ale já jsem si trvala na svém a Evička taky, takže to bylo kdo s koho. Eva stupňovala pláč do šílených výšek a nakonec se ukázkově vztekala. Lehala si na zem, vztekle rozmazávala své vlastní sliny po podlaze a ani čokoládou se nechtěla nechat uplatit a uklidnit. Závěr byl takový, že když pro nás přijel manžel, tak jsme společnými silami našeho vzteklouna oblékli, připoutali do autosedačky a odjeli domů. V autě ještě fňukala, ale během chvilky usnula. Holka byla hodně unavená, po obědě už nespí a v herně vydala spoustu energie.

Do herny jsme se dostaly díky srazu, který byl organizován facebookovou skupinou „Maminky a tatínci z Ostravy“. Myslím, že mnoho maminek na mateřské je vtaženo do virtuálního světa a komunikují s cizími lidmi na sociálních sítích. Maminky, které teď sedí u počítače a čtou můj článek, určitě ví, o čem mluvím. Počítač je naše spojka s okolním světem, obzvlášť teď v zimním období. Já dnes nejsem v tak velké izolaci, jako jsem byla na první mateřské, kdy jsme PC doma neměli. V této skupině si s ostatními maminkami navzájem poradíme, poklábosíme, člověk má pocit sounáležitosti. Některé diskuze se někdy zvrhnou ve slovní řežbu, nedávno např. při debatě o očkování. Však diskusní příspěvky na FB stránkách Babywebu taky kolikrát stojí za to.

Mějte se krásně,

Silvie

Ahoj batolata!

Moje matka se dala dohromady a začala zase fungovat. Hurá! V úterý jsem šla ke kadeřnici a nechala se ostříhat. Sedím sama na křesle, nechám si přes sebe hodit ochranný plášť a ukázkově držím a natáčím hlavu tak, jak je třeba. Pak jsem se náležitě zkontrolovala v zrcadle a při odchodu jsem ani nechtěla „čepi“, kterou jindy odmítám sundat z hlavy.

V tomto týdnu jsem taky poprvé použila slovo „já“. Doteď jsem o sobě referovala v třetí osobě označením „Hela“. S mámou jsem si užívala sníh a bez protestů vyměnila běžné „ťap ťap sama“ za jízdu na saních. Technické služby města jsou stále zaskočené, sníh v únoru nečekaly a tak máme i na náměstí alespoň pět centimetrů vrstvu sněhu. Na boby ideální. Máma mě táhne a musí dělat, že je pes husky a štěkat. To má za to, že se týden flákala.

V pátek mě překvapil Ruda výletem na velkou farmu. Narodila se tam právě kůzlata a jehňátka, tak jsme se na ně jeli podívat. Dvoudenní kozlíček, kterého koza odmítla, se vyhříval v domě u krbu a měl plínku, což se mi moc líbilo. Drbala jsem ho a hladila a nejraději bych si ho odnesla domů. Po kozlíkovi následovala obhlídka psů, koček, hus, kachen, slepic, křepelek a to nejlepší již tradičně nakonec – velké stádo ovcí a koz a pětidenní jehňátka. Při příchodu k výběhu jsem oněměla, fascinovaně jsem hleděla na zvířata a nechtěla jsem se pustit Rudy, jak můžete vidět na mém videu. Pak jsem je krmila chlebem, drbala a mohla jsem si i pohladit jehňátka. To už jsem nadšeně volala „bééé, bééé, bééé“, což mi vydrželo až do večera. Stejně jako detailní líčení výletu, všech zvířat a samozřejmě i zvuků, které vydávala.

Týden jsem zakončila návštěvou utkání v šipkách, kde hrál Rudův tým. Chlapům jsem popřála „ať to lítá“, z Rudy jsem nespustila oči a jeho počínání komentovala „šipka, Uda, hop, bravóoo“. Což asi dost znervózňovalo soupeře a spoluhráče přivádělo k výbuchům smíchu. Byla jsem na Rudu moc pyšná a hned jsem si házení chtěla taky zkusit „Hela, šipka, hop, sama“. Ruda mě zvedl k terči a jak můžete vidět na fotce, nejsem žádný troškař, trefila jsem rovnou střed terče.

V pondělí mě čeká návštěva soukromé školky, kam od září nastupuji. Jak se mi tam líbilo, vám napíšu příště.

Vaše Helenka

Ahoj všichni,

konečně napadl sníh. I když mrzne, zimu si konečně užíváme. U nás v Praze je krásně, sluníčko a díky sněhu je venku vždy zábava. Každý den chodíme minimálně na hodinku a půl ven, sice jen po okolí, ale i tak je to moc fajn.

Bydlíme na okraji Prahy hned u lesa a máme oblíbený okruh: nakrmit ovečky z místní malé farmy, o 20 metrů dál pohladit bernardýna a jeho malého bílého kamaráda, vedle za plotem pozdravit labradora Cézara, naproti huňatého černého chlupáče a jeho souseda pejska Harryho, cestou prohnat pár kočiček a omrknout slepičky a kachnu. A to prosím bydlíme v Praze :-). Celý zvěřinec se nachází ve dvou uličkách hned u našeho bydliště. Bydlí zde navíc velmi příjemní lidé, kteří se s námi na procházkách se s námi zdraví a dávají se do řeči. Prostě ideální místo na mateřskou.

Co už tak ideální není, jsou Páťovy záchvaty hysterie. Asi udeřila další vlna vzdoru, ale tentokrát pořádná. Spouštěčem je vždy únava a nějaká blbost, například když si nechce sundat bundu. Tuhle měl takový záchvat, že sotva popadal dech. To už jsem se vylekala a opláchla mu hlavu vodou, aby se dostal do reality. Že by to pomohlo, se říct nedá. Jakékoliv zásahy – ať po dobrém, nebo po zlém – jsou zcela zbytečné, musí to přejít. Metoda pevného objetí by u nás asi znamenala konec nás obou. Někdy intenzivní amok trvá i půl hodiny. Konec je vždy stejný, Páťa z ničeho nic přestane, přijde s úsměvem na tváři a říká: „Já už budu honej“. Uff, doufám, že to brzy přejde.

Když máte doma batole, druhé dítě je chudák. Nejen že na něj nemáme zdaleka tolik času, jako jsme měli na Patrika, ale chudák Nellinka už několikrát schytala nějaké to „bum“ nebo „duc“, když si Páťa chtěl hrát a my jsme nebyli dost rychlí. Naštěstí je zlatá, pěkně spí, skoro nebrečí, prostě přesný opak svého brášky. Tento týden oslavila dva měsíce. V tomto věku dokázal Patrik nespat a řvát od čtyř ráno do jedenácti večera a v noci se budit i po hodině.

Přeji krásné mrazivé dny! Eva

Na videu uvidíte Páťu, jak zkušeně krmí ovečky.