Batole LIVE! (20): Hoši, děkujem!

Kráska Evička se dvěma culíky pusinkuje svůj odraz v zrcadle, samostatná Helenka vyráží „mezi lidi“ a superhrdina předchozího dílu batolat, malý rebel Páťa, má za sebou další „klíčovou“ příhodu.

Zdroj: archiv redakce

Zdravím všechny čtenáře Babywebu,

Evička v tomto týdnu absolvovala druhé očkování proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím.

Byla moc statečná a u očkování ani nepípla, ačkoli byla dost vyjukaná z chlapečka, který byl v ordinaci před námi, protože ten tam řval jako ďas. Myslím, že Evíka moc zaujal pan doktor: velmi ostražitě ho pozorovala, sledovala každý jeho pohyb, zda se moc nepřibližuje přímo k ní. Seděla mi na klíně, a když ji pan doktor vzal za ručičku, úplně ztuhla.

Samotné očkování proběhlo bleskově. Za odměnu dostala od pana doktora hezké obrázky a bonbonek. Teď jen doufám, že se nám tentokrát vyhne reakce, kterou Evička měla po prvním očkování. Tehdy, asi 7. den po očkování, dostala horečku a ta se jí držela tři dny.

Podařila se mi věc celkem neskutečná: Evičku učesat a vyrobit jí na hlavě dva culíky. Využila jsem chvíle, kdy Evi seděla na nočníku a sledovala svého oblíbeného Mickeyho v televizi. Vůbec nevnímala, že ji maminka tak parádí. Zavedla jsem ji k zrcadlu, ať si prohlédne, jak moc jí to sluší. Koukala jako blázen :-), dokonce svému odrazu v zrcadle dala pusinku. Když se na sebe dostatečně vynadívala, rychlým chvatem gumičky vyrvala z hlavy a bylo po parádě!

Dnešní noc (ze soboty na neděli) byla opět „výživná“. Evička se vzbudila ve čtyři hodiny ráno a dožadovala se pití. Bohužel se jí potom nepodařilo usnout. Hladila jsem ji po zádech a vískala ve vlasech. Tato činnost nám zabrala dobrou hodinku, ale Evík neusnul. V 5.30 se začala dožadovat mlíka, tak jsem musela vstát a mlíko za její asistence udělat. Evička mlíko vypila… a usnula. Pak už spinkala až do půl osmé.

Silvie

Pusinkovaná

Ahoj batolata,

zdraví vás Helenka po týdnu, který byl plný překvapení.

Ve středu dostala máma zajímavou pracovní nabídku a už neodolala (jako v předchozích případech), ale přijala ji. Tudíž nastal problém „kam s ní“. Zůza pracuje, děda taky… a prababičky? Jedna stále ještě v 70 letech pracuje a druhá je v Kopřivnici. Takže to vypadá, že začnu 1× týdně docházet do hlídacího centra. Máma už se s nimi spojila a půjdeme se tam podívat.

Babička z toho moc nadšená není, teta Anča řekla, že takhle malá mám být doma, a ne u cizích lidí. Ale máma si myslí, že mi to může jenom prospět. Dostanu se mezi děti, které mám moc ráda a kdekoli je vidím, chci si s nimi povídat a hrát. Naučím se poslouchat někoho jiného než rodinu, budu mít režim a den nabytý různými aktivitami, které bych s mámou asi nikdy nedělala. Máma bude taky dělat, co ji baví, dostane se mezi lidi a třeba jí to pomůže k práci, až příští rok nastoupím do školky.

Jinak se u mě teď střídají dvě nálady. Jedna lepší než druhá. Buď se vyjadřuju pouze řevem, vztekám se, na všechno říkám ne a nejraději ze všeho všem utíkám. A to kdekoli a kdykoli. Uprostřed ulice, na peroně, z kavárny… Hrozně se u toho směju, a když se mě někdo snaží chytit, tak ještě přidám. Nebo mívám den „mámo, mámo“. To se držím mámy za nohu, musím s ní úplně všude, pořád ji volám, a když není po mém, rozpláču se, jako by se udála nějaká tragédie.

Máma je z toho na nervy, ale naštěstí má kolem sebe spoustu hodných lidí, kteří ji podrží. Například v sobotu dopoledne jsem s babičkou a dědou odjela na chatu, aby se máma mohla venčit a odpočinout si. Máma přijela odpo, aby s námi grilovala, a pak zase zmizela. Já byla na chatě do neděle, blbnula s kamarády, dýchala čerstvý vzdoušek a vůbec nic mi nechybělo. Jak říká babička: „Když je spokojená máma, je spokojené i dítě.“ A moje máma od 1. září jen září. 🙂

Helenka na výletě

Ahoj všichni,

náš Páťa je opravdu dáreček. Myslela jsem, že klíči hozenými do syslí díry si vybral lumpárny na dlouho dopředu. Omyl! Další příhoda (a také s klíči) následovala ani ne za týden.

Tentokrát skončil celý svazek babiččiných klíčů v kanále. Opět stačila vteřina nepozornosti na procházce a… šup, byly pryč. Když mi to babička volala, nevěděla jsem, jestli mám brečet, nebo se smát. Volali jsme na dispečink kanalizací a vodních toků, kde nám sdělili, že základní cena za výjezd a půl hodiny práce je cca 2 tisíce korun a že si stejně myslí, že klíče už jsou v nenávratnu. Babička se nevzdávala a jela přes celou Prahu na správu kanalizací, kde se technici domluvili s místními terénními pracovníky. Ti zvedli těžký kovový poklop a klíče vylovili – a to vše zadarmo! Hoši, děkujem!

Páťovi se proklubaly dva horní špičáky, takže moje teorie o nočním neklidu byla asi správná. Zvládne nás burcovat i 4× za noc. Po takové noci následuje logicky mrzuté ráno, kdy je všechno špatně a oblékání příležitost k pěkné scéně. Nechce si svléknout pyžamo, ponožky jsou nepřítel státu, i velká bunda je prý „malá“ a rozhodně si ji nemůže vzít. Jelikož oba s mužem chodíme do práce, nemůžeme si dovolit ten „luxus“ ráno čekat, až to přejde. Tak se s Páťou občas regulérně pereme – jeden drží a druhý obléká. Cestou do auta se většinou uklidní a pak už je všechno v pořádku.

Čím mě Páťa aktuálně zlobí, je „blíz“ (lízátko) a „bombón“. A úplně nejradši „mímu“, což je jeho výraz pro gumové medvídky nebo žužu. Jakmile je vidí, a my mu je nedáme, následuje pěkný vyrvál. Přístup ke sladkostem jsem zrovna nedávno řešila s kolegyněmi ve Skandinávii: tam panuje názor, že cukr v tomto věku v žádném případě NE, ani jako úplatek, aby si na něj děti nezvykaly. Tam mají děti ve vyšším věku povoleny sladkosti jen v pátek večer, kdy v televizi běží disneyovky, a pak zas na týden utrum. Jen pro srovnání – povolujete dětem dobroty?

Krásný podzim přeje Eva