Batole LIVE! (1): Představujeme se!

MAMINKY HELENKY, EVIČKY A PATRIKA SE PŘEDSTAVUJÍ:

Zdravím všechny maminky Babywebu,

jmenuji se Barbora Milena, letos mi bude 25let a jsem maminkou Heleny Anny, které bude v květnu 18 měsíců.

Ráda bych se o svůj příběh také podělila. Možná i proto, že všechny Vaše příběhy jsou z „normální“ rodinky. Máma, táta a miminko.

Helenka

Já jsem osamělá matka, partner nás opustil v třetím trimestru, dcera je napůl Španělka a bydlíme s mými úžasnými rodiči. Myslím, že takových „rodin“, kde tátu zastupuje babička s dědou je u nás více a možná takové maminky ocení příběhy, kde táta chybí.

Rodiče jsou mi oporou

Na mateřské studuji dálkově Vš – Karlovu univerzitu a snažím se zdokonalovat své jazykové znalosti.

Helenka je veselé a aktivní dítě, nejraději jezdí na naši chatu, tancuje, kreslí a stále nám něco vypravuje.

Naší babičce je 48let, je vedoucí školského preventivně výchovného zařízení a byla mým partnerem v těhotenství i u porodu. Děda je ekonom na Úřadu vlády ČR a je mu 44let.

Všichni bydlíme v Kutné Hoře a v květnu náš čeká stěhování do našeho vysněného bytu v samém historickém centru města.

Do naší rodiny ještě patří má sestra Anna (21let), která je kmotrou Helenky (křtiny jsou rodinná tradice.) Anna žije v Praze se svým přítelem Khamah, který je z Namíbie, kam se letos chystají na návštěvu jeho rodiny.

Jak vidíte, jsme opravdu multikulturní rodina, vždy je u nás veselo a doufáme, že se s námi nebudete nudit.

Vaše Barbora Milena

Ahoj všichni,

naše batole se jmenuje Eva a jako každá matka si myslím, že to moje dítko je tak moc roztomilé a báječné, že se s ním prostě musím „pochlubit“. A také je to báječný důvod, jak vést deník našeho potomka opravdu řádným způsobem. Zatím to celkem flákám :-).

Evička

Také bych vám měla představit celou naši rodinu. Evička má starší setru Marii, které bylo v únoru devět. Tatínek Petr (32) je pro holky velkou autoritou, ale také velký kamarád. No a pak jsem tady já, maminka Silvie (37).

Druhý porod? Nikdy!

Evička je náš malý zázrak, a to z toho důvodu, že po porodu mé první dcery jsem byla přesvědčená, že „tohle“ už nikdy dobrovolně nepodstoupím. Dokonce jsem si v létě roku 2006 nechala zavést nitroděložní tělísko za „velké“ peníze. Ale na začátku roku 2008 se mi začalo honit hlavou: opravdu chci, aby má holčička byla jedináček?

Je už nejvyšší čas – vždyť mi letos bude už 35! Ten porod určitě vydržím a přežiju! A třeba se to ani nepovede. Půjdu do toho, abych si to jednou nevyčítala!

Sedm dlouhých měsíců

A tak jsem se zeptala manžela, zda by nebyl proti dalšímu dítěti. On nadšeně souhlasil. Odstranění nitroděložního tělíska byl horor – natržená děloha, rychlý odvoz do nemocnice, operativní odstranění a tak dále, ale po doléčení nám už v létě nic nebránilo v cestě. Po sedmi měsících jsme se dočkali a mohli rodině oznámit radostnou novinku. Maruška byla nadšená, že bude mít sourozence. Bohužel dnes už takové nadšení nesdílí.

Prvních 11 měsíců jsem byla přesvědčená, že je to velmi hodné miminko. Ale v momentě, kdy začala chodit a prosazovat svou vlastní osobnost (je to čert), tak mám co dělat, abych jí stačila. Je mým elixírem mládí :-).

Vaše Silvie

Ahoj maminky!

jmenuji se Eva, věk 32 let, manžel Pavel, 36 let, oba pracujeme v oblasti marketingu. Jsme celkem aktivní, máme rádi sporty na všechny způsoby – aerobic, spinning, in-line brusle, kolo, lyže, potápění. Rádi cestujeme, ale umíme i lenošit u vody. Tedy uměli jsme, než se nám narodil Patrik. Ten už nám moc ležení nedopřeje :-).

Patrik

Bydlíme a pracujeme v Praze. Když byl Patrikovi rok, vrátila jsem se na zkrácený úvazek do práce. Zaprvé jsem tak byla domluvená s vedením společnosti, kde pracuji, a za druhé mi mateřská po několika měsících připadala jako „domácí vězení“ a já měla intenzivní potřebu jít mezi lidi a řešit jiné problémy, než nemoci a značku plínek. Domácí vězení neznamená, že bych byla plánovitě zavřená doma, ba naopak, ale měla jsem potřebu se od dítěte na nějakou dobu vždy odpoutat a tím si oddechnout. Patrik byl totiž velmi náročné a nespavé dítě – vstával kolem šesté ráno, usínal kolem 22-23 h a ještě se několikrát v noci budil.

Hurá, práce!

Přes den většinou také moc nespal a neustále vyžadoval mou pozornost (a když ji nedostával, tak řval a a řval, nechtěl se mě pustit, visel mi na kalhotech a dělal jiné podobné kousky..), takže jsem neměla možnost si v klidu dojít na WC nebo se najíst. Starat se o takového lumpíka, kdy člověk nemá volný večer či poledne, aby načerpal nové síly, je opravdu náročné. Když Patrik konečně v pozdní večer usnul, já a manžel jsme utíkali spát taky.

Návrat do práce byl pro mě svým způsobem uvolněním – kolegové se mi smáli, jak moc jsem si ze začátku užívala možnost se v klidu naobědvat nebo uvařit kafe 🙂 Patrik chodí do skvělých jeslí a je moc spokojený a já taky. Po práci se na něj těším, intenzivně si spolu hrajeme nebo jdeme ven nebo třeba plavat. Čas trávíme opravdu smysluplně.

Nejsem nevrlá z jeho celodenních „kousků“, myslím, že nám to prospívá všem. Manžel vydatně a rád pomáhá, bez něj by to nešlo.

Reakce okolí na můj relativně brzký návrat do práce byla a je různá: od těch, co tvrdí, že by na mateřské nevydrželi ani rok, přes ty, co zastávají názor, že správná věc je ta, co vyhovuje nám, až po ty, co tvrdí, že matka musí být nutně s dítětem aspoň 3 roky doma, jinak je špatná matka.

A konečně k Patrikovi:

od narození ho lze charakterizovat jedním slovem – živel. Dlouho prořvával celé noci, spánek byl velkým nepřítelem (neměl na něj čas). Zato však vždy byl a je veliký šikula. V 5 a půl měsících uměl sedět, v necelých 10 chodit, nyní v roce a 5 měsících pořád jenom utíká a vykřikuje do toho své rozumy typu bába, mamí, dadí, tam, tadýý, ne, ble, haf haf a podobné.

Je to stále vysmáté batole, pokud ho tedy něco nerozčílí. To je potom z usměvavého sluníčka křičící monstrum, co sebou praští o zem a ječí na celé kolo. To ale (doufám) patří k věku. Má moc rád děti a pejsky, všechny by je hladil a pusinkoval. Je to velký mazel. Má moc rád vodu (zejména tu ve vaně, kterou tak rád vylévá ven), zmrzlinu, gumové medvídky, písek, skluzavky a procházky za zvířátky.

Vaše Eva

Naše rodinky jezdí s krásnými kočárky Quinny. O tom, jak se jim s nimi daří zvládnout každodenní radosti a starosti, vám budou dávat pravidelně vědět v jejich příspěvcích!